Na útěku před realitou si spolu vymysleli říši plnou bájných tvorů. Skutečnost je ale stejně dostihla. Fantasy Most do Země Terabithia paří mezi nejkrásnější filmy pro dospívající děti.
Ti dva se příznačně setkají při běhu. Jessovi je dvanáct, pochází z chudé rodiny a ve škole čelí šikaně ze strany jisté Janice. Pilně trénoval na běžecký závod, ve kterém ho – a všechny ostatní kluky – překvapivě předběhne nová spolužačka Leslie. Ukáže se, že Jess a Leslie jsou sousedé.
Spřátelí se a v lese za humny, kam vede cesta přes potok a kde se vysoko ve větvích nachází opuštěný domek, „objeví“ zemi jménem Terabithia, které vládnou jako král a královna. Debut režiséra Gábora Csupóa klame tělem. Na jednu stranu je velkolepou podívanou plnou vypiplaných digitálních triků od studia Weta, které spolupracovalo na tolkienovských snímcích Petera Jacksona. Terabithií procházejí skřítci, stromoví lidé, opostrojovaní hlodavci a další bytosti, jako by se nechumelilo a Jess s Leslie jim vládnou rukou moudrou a spravedlivou.
Zároveň ale jde o film v jádru komorní: drama dvou outsiderů, kteří hledají cestu jeden k druhému i každý k sobě. Chlapec kromě šikany ve škole třeba trpí tím, že se mu jeho strohý otec nevěnuje, dívka má zase kvůli častému stěhování (její rodiče jsou bonvivánští umělci) problémy nacházet si skutečné přátele.
Most do Země Terabithia mohl být další obyčejnou lehkonohou fantasy typu Letopisů z Narnie, nebo opulentní přehlídkou triků s bonusem v podobě dobrodružství dětí v pohádkovém světě. Je ale něčím daleko víc: příběhem bolestně zakotveným v realitě. Během děje totiž dojde ke zvratu, který všechno předchozí obrátí naruby. Cesta k iluzi je vratká a přes potok nevede most, nýbrž jen provaz zavěšený z větve… V první chvíli dějový přelom působí násilně, později se ho ale divák naučí vděčně přijmout – stejně jako postavy snímku.
Csupóův počin těží vedle autorské imaginace a vizuálního sršení zejména z tlumených výkonů hlavních hereckých představitelů, Joshe Hutchersona a Anny Sophie Robb. Málokdy dokážou tak mladí herci tak citlivě zachytit tak křehké období v lidském životě, jako je věk kolem dvanácti. A málokdy se povede tak zralý debut, jako je ten Csupóův. Škoda, že na něj režisér zatím nenavázal ve stejné kvalitě. Ale co není, může ještě být: jednou postavené mosty do fantazie zůstávají otevřené navždycky.
