Barney a jeho přátelé: Kamarádi dinosauři

Veleještěři vymřeli už před pětasedmdesáti miliony lety, ale vlastně teprve nedávno si lidé vůbec uvědomili, že nějací existovali. Po staletí nalézali i v Evropě obrovské kosti a děsivé zuby, o kterých si mysleli, že patří drakům nebo jiným bájným tvorům. Až v průběhu devatenáctého století se prosadilo poznání, že svět nebyl stvořen takový, jaký jej známe dnes, ale že na něm žili tvorové, kteří vyhynuli před pro člověka nepředstavitelně dlouhou dobou.

 

Širší veřejnost se poprvé o dinosaurech dozvěděla v roce 1854, když bylo v Křišťálovém paláci uprostřed Londýna vystaveno několik dnes už legračně působících modelů obřích plazů. Koncem devatenáctého století se už sbírkami dinosauřích fosílií chlubilo každé významnější přírodovědecké muzeum, a v Americe se rozhořela hotová paleontologická horečka. Týmy z dnešního pohledu zoufale amatérských badatelů se tehdy předháněly v senzačních objevech a jejich fantazijních interpretacích.

 

Současnou vlnu zájmu o pravěké ještěry však má největší měrou na svědomí Spielbergův Jurský park, který ovlivnil celou generaci dnešních třicátníků. Pro ni nejsou slova jako triceratops nebo stegosaurus žádnou vědeckou hatmatilkou, ale vzpomínkou na dětství. A od té doby dinosauři z filmů a seriálů pro děti a v popkultuře vůbec ne a ne vyhynout.

 

Čím ale obří ještěři děti tak uchvacují? Zatímco pohádkový vlk nebo rytíř mají více méně jasnou podobu, nikdo přesně neví, jak dinosauři opravdu vypadali. Představivosti dětí ani dospělých se tedy nekladou skoro žádné meze. Zároveň však na rozdíl od draků nebo víl dinosauři nejsou vymyšlenými postavami. A co je lepší, než fantazírovat o tvorech, kteří skutečně existovali?