Rozhovor s herečkou Sarah Haváčovou

Pokud je práce poctivá, jde vždy správným směrem

Rozhovor s herečkou Sarah Haváčovou

„Po gymnáziu studovali spolužáci ekonomii, práva, medicínu a já sbírala kredity z předmětu žonglování,“ vzpomíná na své začátky herečka Sarah Haváčová. Od 5. září ji budeme vídat na ČT 1 v jedné z ústředních rolí v nové minisérii Jana Hřebejka Pozadí událostí, která bude patřit k nejvýraznějším titulům letošního televizního podzimu.

Co Vás přivedlo k herectví?

Jako dítě jsem chodila do dramatického kroužku, do kterého mě přihlásila maminka. Recitovala jsem na soutěžích a hrála v ochotnickém divadle ve Vyškově. Rozhodnutí studovat Janáčkovu akademii potom přirozeně vzešlo z mých zkušeností na základní a střední škole.

Jaká byla Vaše studia na JAMU?

V prvním ročníku na nás Petr Oslzlý apeloval, abychom si byli vědomi toho, že nejsme herci, nýbrž studenti herectví. Nerozuměla jsem mu. Po gymnáziu studovali spolužáci ekonomii, práva, medicínu a já sbírala kredity z předmětu „žonglování“. Chtěla jsem dálkově studovat jinou školu, protože jsem měla pocit, že nestuduji nic. Na konci prváku mi vedoucí ročníku, Ivo Krobot, oznámil, že jsem ho svým přístupem k práci zklamala. Velmi se mě jeho slova dotkla, načež jsem postupem času přehodnotila priority a začala si vážit, že mohu být nositelkou umění a předávat divákům, když se zadaří, radost ze života. Musela jsem do té fáze ale dozrát.  

Vidíte, a teď jste natočila velký seriál s režisérem Janem Hřebejkem. Jaké to bylo s ním spolupracovat?

Před každým obrazem přišel za námi herci a ptal se, jak bychom jej zahráli. Pověděli jsme si o okolnostech dané situace a pak již bylo na nás, kolik nápadů jsme do akce vložili. Rád upravoval scénář, pokud si to děj žádal. Mnohdy se tak stalo až na place. Mně taková práce nadmíru vyhovovala. Byl otevřený hře, omylu, skákání si do řeči. Chyba je přítelkyní pravdy, jak říkal. Měl jasnou představu, jaké informace měly k divákům skrz postavy dotéct, a pokud je již jednou zachytil na kameru, záběr neopakoval. 

Pomáhat je důležité, ne proto, že se mi to jednou vrátí, ale protože mě to dělá člověkem.

Vaše hrdinka Klára Machová je velmi nadějnou studentkou, spokojenou ve vztahu s univerzitním profesorem (Luboš Veselý), které se však život zkomplikuje nejen nástupem nové děkanky (Jitka Čvančarová). Proč? 

Paní děkanka zavádí na univerzitě nová pravidla, která v očích Kláry odbíhají od jakékoliv lidské přirozenosti. Otevřené dveře na chodbách, reporty a donášení na kolegy. „Big Sister Is Watching You!“ Pod její taktovkou nelze přirozeně dýchat, emancipace, přehnaná korektnost a doteky „cancel culture“ jsou pro Kláru a jejího partnera nesnesitelné. Klára obhajuje své postavení, jelikož cítí, že se na ní událo bezpráví. Snaží se rovněž obstát před svým partnerem, jelikož finančně mu není rovna a ráda by s ním plula na jedné lodi. 

Zmíněná minisérie vznikala v době nejtěžších covidových opatření, jak na natáčení vzpomínáte?

Jelikož jsem krátce před tím pomáhala na covidovém oddělení, bylo pro mě zarážející být ve svobodném světě bez bolesti a slz. Lehce jsem bojovala s myšlenkou, zdali má moje práce smysl při pohledu na životy zachraňující lékaře. Bavila jsem se o tom s Honzou Hřebejkem, který reagoval, že „ono je to poctivý přístup k lidem, umět je pobavit.“ Uvědomila jsem si, že práce, ať už za kamerou, nebo ochranným štítem, pokud je poctivá a vykouzlí-li úsměv divákovi či pacientovi na tváři, jde vždy správným směrem. 

Pracovala jste také na covidovém oddělení, pomáhala jste sirotčinci v Tanzánii…

Lidé se rádi ptají na solidaritu, ale je toto slovo odlišné od slova láska? Pomáhat je důležité, ne proto, že se mi to jednou vrátí, ale protože mě to dělá člověkem. To je to, co nás dělá lidmi. Dejme bezdomovci možnost dávat, nejen dostávat, a podnítíme tak jeho důstojnost. Vnímám, že bohatší společnosti jsou mravně zodpovědné za chudší společnosti, rozvinuté země za rozvojové, země v míru za země válkou zmítané. Proto jsme jeli s přáteli v červenci hrát na Ukrajinu do dětských domovů pohádky. Dobro dělám pro dobro samotné, protože dobro je dobré. Nic víc, nic míň.

Hrajete i na několika divadelních scénách. Jaké to bylo, vkročit do Národního divadla?

Připadala jsem si jako Alenka v Říši divů, vzpomínám si, že jsem v úžasu nejen nad historií divadla chodila na zkoušky na Novou scénu. Tetelila jsem se blahem při vědomí, že mám vlastní šatnu. Od září budeme zkoušet v historické budově Národního divadla Hordubala s Michalem Vajdičkou – stát na prknech Zlaté kapličky bylo mé tiché přání. 

Jak trávíte volný čas?

Miluji chodit do lesa s Mášou, mojí fenkou, kterou mám u mámy na Moravě. Pokud mohu, jedu na výlet. Posledně mě vytáhl přítel na kolonii syslů. V září plánuju na týden navštívit Izrael a přeživší Evu Erbenovou, českou Židovku. Paní Eva vydala před měsícem knihu Cesta, ve které vzpomíná mimo jiné na zázraky, které ji pomohly přežít Birkenau. Měla jsem tu čest  přednášet z její knihy během křtu. Mám za to, že některé dobré skutky, pokud je neuděláme my, se nikdy neuskuteční. Volný čas se snažím tedy trávit smysluplně. I třeba s přáteli povídáním u vína, protože sklenice, kterou nevypiju já, nebude nikdy vypita.

 


Sarah Haváčová (* 1. září 1990)

Vyškovská rodačka, která později vystudovala činoherní herectví na JAMU. Do povědomí diváků se dostala díky roli princezny Lenky v televizní pohádce Škola princů Romana Vávry. Zahrála si v seriálech Osada, Případy prvního oddělení, Profesor T. a Ochránce, i ve filmech Hra, Kurz manželské touhy nebo Ostravak Ostravski. Začínala v ostravské činohře, svoji první práci v Praze dostala na prknech Národního divadla. Vystupuje na několika dalších pražských divadelních scénách.

ZDE BUDE UMÍSTĚNA GALERIE
Rozhovor
Foto Julie Vrabelová

Kompletní magazín se spoustou dalších článků najdete volně ke stažení na

Available on App Store Get it on Google play PC a MAC