Myslím, že v herectví se nedá zacyklit a ustrnout,
 říká herečka Barbora Bočková. 


Herečka, jejíž cesta k divadlu vedla přes moderní gymnastiku a fyzioterapii. Letos poprvé vstoupila na shakespearovské jeviště – a rovnou jako Emílie v inscenaci Othello na Letních shakespearovských slavnostech. V rozhovoru otevřeně mluví o své herecké cestě, respektu ke klasice, i o tom, co by sdílela Emílie na Instagramu.


Vaše cesta k divadlu a filmu vedla přes moderní gymnastiku a fyzioterapii. Proč nakonec zvítězilo herectví?

To je pravda. Gymnastiku jsem dělala do svých patnácti let, ale tehdy jsem dosáhla svého výkonnostního vrcholu, a tak nezbylo nic jiného než tento sport opustit. Fyzioterapii, kterou jsem následně vystudovala a několik let v oboru pracovala, mám dodnes ráda – je to fascinující a důležitá profese. Ale během praxe jsem narazila na bod, kdy jsem potřebovala udělat razantní změnu. Herectví nakonec zvítězilo i proto, že v něm mám pořád co objevovat. Prostředí i lidé kolem se mění, což mi dává vnitřní dynamiku, která mě naplňuje. Myslím, že v herectví se člověk jen tak nezacyklí a neustrne.

Je to Vaše vůbec první role ve hře Williama Shakespeara. Co se ve Vás odehrávalo, když Vás Letní shakespearovské slavnosti oslovily? 

Ano, je to moje úplně první setkání nejen se Shakespearovým textem, ale i s Letními shakespearovskými slavnostmi. Vystudovala jsem katedru alternativního herectví, ne činohru, takže jsme se na jevišti s panem Williamem vůbec nepotkali, jen v teoretických hodinách. Měla jsem k němu a k blankversu velký respekt. Četla jsem ho právě jen z povinnosti v rámci studia. Nabídku zahrát si v létě roli Emílie jsem ale přijala s radostí – lákala mě ta výzva naučit se zase něco nového a rozšířit si obzory. Důležitý byl pro mě i režisér Braňo Holiček, se kterým jsem už spolupracovala na seriálu Zlatá labuť. Baví mě jeho styl práce i jako osobnost. A taky mě nalákalo herecké obsazení, které se nakonec ukázalo jako skvělé.

Těsně před premiérou přicházely momenty, kdy jsem zpochybnila úplně všechno, co jsem za ty dva měsíce vytvořila.

Letní scéna je specifická. Jak se Vám zkoušelo a hraje pod širým nebem? 

Je to úplně nová zkušenost – otevřený prostor, nevyzpytatelné počasí, porty, ruchy okolí, hraní s přechodem světla ve tmu… a jak to všechno ovlivňuje samotné představení, nabízí jak nové možnosti v přístupu k tvorbě inscenace, tak i překážky a výzvy, které v divadle mezi čtyřmi stěnami řešit zkrátka nemusíte. Bylo zajímavé být u toho a pozorovat vývoj. Venkovní prostor mi nevadí – jsem právě spíš „venkovní člověk“, když to jde, jsem v přírodě, a tak mi divadlo pod večerní oblohou dělá dobře. Zkoušky byly sice náročné – většinou jsme začínali o půlnoci a končili ve čtyři ráno, včetně veřejné generálky – ale to k shakespearovským slavnostem patří. Procházet ranním Pražským hradem bez živáčka je zážitek, na který nezapomenu.

Jak vnímáte svou postavu Emílie? Jak byste ji stručně popsala? 

Emílie přináší do inscenace dynamiku. Je přímá, ale současně i tichá, proti své vůli.

Kdyby měla Emílie účet na sociálních sítích, co by tam podle Vás sdílela a sledovala? 

Sledovala by určitě silné, emancipované a progresivní ženy – ale v reálném životě by se podle nich pravděpodobně nedokázala řídit. Dále by ji zajímaly účty věnované partnerským vztahům a určitě i nějaká italská popová hudba, na kterou si ráda zatančí. Na svůj vlastní profil by ale asi přidávala jen beznázorové příspěvky – moře, rostliny, zkrátka „hezky vypadající“ věci, které vlastně nic neříkají.

Máte nějaký osobní rituál před představením? 

Na tohle téma jsem dokonce psala bakalářku na DAMU – jmenovala se Přechodové rituály k postavě. Na začátku jsem si sama některé rituály vytvořila – dodávaly mi jistotu před vstupem na jeviště. Postupem času ale nějak přirozeně vymizely. Dnes beru jako rituál samotnou přípravu na novou inscenaci – ten celý a pozvolný vývoj hledání na zkouškách, který se do mě a mé paměti propisuje, scénografii, kostýmy… až se z toho všeho stane hotový celek, který si uložím. Před samotným hraním se pak už jen rozhlédnu kolem sebe a paměť těla je oživená.

Jak prožíváte divadelní premiéry? 

Dříve velmi intenzivně. Těsně před premiérou přicházely momenty, kdy jsem zpochybnila úplně všechno, co jsem za ty dva měsíce vytvořila. Pohltil mě strach. Naštěstí vždy zvítězila odvaha, ale bylo to hodně na sílu a vyčerpávající. Teď už asi umím vnést do herectví víc lehkosti, a naopak se na hraní těším. 

Co rozhoduje, že nabízenou roli vezmete? 

Na prvním místě je pro mě smysl a obsah celého projektu, o čem a proč se točí nebo hraje. Hned poté přichází na řadu moje časové možnosti – a to bývá často ten největší zádrhel. Důležitou roli pak hraje scénář, režisér, kolegové a tvůrčí tým. To všechno dohromady tvoří takový můj základní „rozhodovací balíček“. 

Co jste ochotna roli „obětovat“? 

Slovo „obětovat“ mi zní až příliš razantně – spíš bych řekla, co jsem ochotna roli věnovat. Když mě něco baví, dává smysl a přináší nové zkušenosti, věnuji tomu maximum a hodně energie se mi pak i vrací, takže „nepracuji na dluh“. 

Kdybyste si měla vybrat mezi divadlem, televizí a filmem – co by to bylo? 

Mám ráda, když je život barvitý – takže si nechci vybírat jen jednu cestu. Každá z těch forem je odlišná a po svém zábavná. Saturuje mě jak natáčení, tak divadlo.
 

Barbora Bočková (*17. listopadu 1989)

Pochází z Třebíče, kde se od dětství vrcholově věnovala moderní gymnastice. Vystudovala fyzioterapii na FTVS Univerzity Karlovy, k divadlu ji přivedla náhoda – přátelské pozvání do amatérského souboru na Právnické fakultě. Následně absolvovala Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU. Od roku 2018 působila v hereckém souboru Divadla Na zábradlí, kde ztvárnila výrazné role v inscenacích Persony, Mýcení, Discoland nebo Vzkříšení. Spolupracovala i s Městskými divadly pražskými, Studiem Damúza, Masopustem nebo divadlem Spektákl. Známá je i z filmů Promlčeno, Metanol či seriálů Případy 1. oddělení, Stíny v mlze, To se vysvětlí, soudruzi!, Zlatá labuť nebo Adikts.