Rozhovor s Annou Jiřinou Daňhelovou

Lepší je být upřímně ošklivý, než falešně pěkný

Se sympatickou mladou herečkou jsme se potkaly u vydatné snídaně a během rozhovoru jsme probíraly neméně výživná témata. Došlo na objevování sebe sama a různých hereckých poloh, na to, jak se Jiřina staví k zásadním změnám image kvůli roli i jak zvládá dívat se sama na sebe na obrazovce. A taky, jak je občas nutné se umět sama pochválit.

Máte za sebou poměrně hodně projektů s kriminální a detektivní tematikou. Baví Vás tenhle žánr?

Baví mě to moc. Teď momentálně sice hraju v Modrém kódu zdravotní sestřičku, ale už v minulosti jsem si říkala, že bych si chtěla zahrát policistku. Poslední věc s kriminálním tématem, kterou jsem točila, byl seriál Tři poldové a nemluvně. Ten teprve půjde do televize. Hrála jsem tam punkerku, která údajně někoho zavraždila, a to pro mě bylo v mnohém zajímavé. 

Proč podle Vás lidi tolik baví krimi?

Asi to v člověku otevírá přirozenou fascinaci zlem a taky má krimi silnou negativní emoci. Detektivky jsou navíc napínavé, takže to bude možná kombinace všech těchto faktorů.

Když se chystáte na náročnou roli, jako třeba v seriálu Tři poldové a nemluvně, potřebujete nějakou speciální přípravu?

Abych pravdu řekla, já v sobě tyhle herecké šuplíčky, co se týká těžkých dramatických rolí, ještě nemám úplně otevřené. Trochu jsem si je osahala na konzervatoři a bavilo mě to moc. I proto k nim mám velký respekt a určitě to přípravu chce. Oproti divadlu, kde má člověk možnost si to vyzkoušet a najít se v tom, je natáčení nemilosrdné. Tam máte jen pár pokusů. Příprava je tedy nutná. Zrovna u detektivky Tři poldové a nemluvně jsem měla těžkou brečící scénu, a ještě k tomu celé natáčení právě mou scénou začínalo. Takže jsem v sobě hledala věci, kvůli kterým se rozbrečím. Den před tím jsem si pouštěla videa a filmy o Miladě Horákové. Její poslední dopisy ve mně spouštějí pláč. I tak může vypadat příprava na roli (smích).

Hrozně se těším, že jednou přijde role, kvůli níž si budu muset třeba oholit hlavu a hrozně ráda to udělám

Jak se takové filmové brečení vypíná? Dokážete po odehrání scény jednoduše přepnout?

Čím víc má herec zkušeností, tím kratší je pak doba, za jakou se z plačtivého naladění dostane. Neříkám, že to mám vždycky na povel. Že skončí scéna a já jsem zase veselá. To ne. Ale ve filmu to jde snadněji než na jevišti. Tam to člověka vyčerpá víc. Ještě jsem ale nezažila, že bych se nemohla dostat z role. 

Jaké to je pak se na sebe v extrémní emoci dívat?

Určitě je lepší se vidět v situaci, kdy je člověk hezký a sluší mu to (smích). Ale já nejsem ten typ herce, který by říkal, že se na sebe nemůže koukat. Mockrát jsem se na sebe v televizi podívala. Vidět rozdíl mezi tím, kde já to cítím správně a jak to vypadá navenek, je pro mne důležité. Musím říct, že z mého pohledu je mnohem lepší, když je člověk upřímně ošklivý než falešně pěkný.

Dokážete se pochválit?

Ano, dokážu. A dlouhou dobu mi trvalo si uvědomit, že je důležité se umět pochválit. Nikdo jiný to ostatně za mě neudělá (smích).

Za svou hereckou kariéru jste několikrát změnila image, měla jste různou délku i barvu vlasů. Jak se stavíte k situaci, že byste musela kvůli roli třeba výrazně přibrat nebo udělat jinou radikální změnu?

Doufám, že jednou přijde role, kvůli které budu muset podstoupit nějakou zásadní proměnu. Když totiž dostanete příležitost, která něco takového vyžaduje, znamená to nutnost hlubší přípravy a herecké proměny. Hrozně se těším, že jednou přijde věc, kvůli níž si budu muset třeba oholit hlavu a hrozně ráda to udělám. 

Jak to máte s objevováním sebe sama? Nejen v rámci herectví, ale celkově. Myslíte, že i devadesátiletý herec má pořád co objevovat?

Stoprocentně má. Je to právě o tom, kam až člověk díky svojí vůli a zkoumání sebe sama dokáže dojít. Asi se to hodně odvíjí od toho, s čím se člověk potká. Někdy bohužel stačí, když je holka hezká a umí trochu mluvit. A může být herečka v seriálu. Pro herce je ale štěstí, když si s rolí neví rady. To je přesně příležitost, kdy může prolomit hranice a objevit něco, co si myslel, že v sobě vůbec nemá. Problém je v tom, že se tady často točí projekty, kde tohle režiséři po hercích vůbec nechtějí. Stačí to zkrátka tak, jak to je. Mně to ale nestačí a moc bych se chtěla dotknout věcí, které mi ani trochu nepůjdou a kde budu se sebou bojovat.


Anna Jiřina Daňhelová (* 1. srpna 1993, herečka)

Anna Jiřina Karla Anežka Daňhelová vystudovala hudebně-dramatický obor na Pražské státní konzervatoři pod vedením Vladislava Beneše. Během studia účinkovala v Národním divadle v inscenaci Daniela Špinara Ze života hmyzu v malé roli jepice. V roce 2015 absolvovala rolí Emílie ze hry Othello a rolí Klytaimnéstry ze hry Oresteia. Na TV Prima ji můžeme vídat v roli sestřičky v seriálu Modrý kód.

Rozhovor
Foto Jan Kvarda

Kompletní magazín se spoustou dalších článků najdete volně ke stažení na