Rozhovor s Milanem Peroutkou

Fanouškům chci předat z pódia co nejvíc lásky

Tenhle modrooký sympaťák pochází z umělecké rodiny – jeho otec byl bubeníkem v legendární kapele Olympic, maminka je zase úspěšnou spisovatelkou. On sám propadl nejdříve herectví, pak se stal jeho vášní zpěv. Před šesti lety založil skupinu Perutě, která se na české popové scéně slušně uchytila.

Už od raného dětství jste prý navštěvoval dramatické kroužky. K tomu Vás vedli rodiče, nebo jste si sám jako kluk prosadil, že chcete být hercem?

Naopak, mamka mi skálopevně tvrdila, že nic jako dramaťák neexistuje. Musel jsem ji dotáhnout až k výloze na rohu ulice, kde visel inzerát právě na takový kroužek. Od osmi let jsem tam chodil prakticky pořád. Pamatuju si, že když jsem měl uvést na první hodině důvod, proč jsem se přihlásil, řekl jsem, že bych si strašně rád zahrál v televizi, ale dostatečně si na to nevěřím, a proto na sobě potřebuju pracovat. No a ten pocit mám vlastně dodneška, jen už jsem k těm výzvám smělejší.

Považujete se za extroverta?

Když jsem s lidmi, podvědomě u mě funguje pocit, že se se mnou musí cítit dobře. Naladím se na jejich notu, ale když přijdu domů, najednou vypnu. Jenom si tak čumím, svolám všechna zvířata v baráku a povídám si s nima, jak se ten den měli. To je takový můj rituál.

Po mamince jste sklony k psaní nezdědil? Bavilo Vás psát na škole slohové práce?

To víte, že ano. Jenomže jsem od dětství strašně pečlivý. Takže jsem doma vydával časopisy, dokonce jsem vyhrál cenu mladého spisovatele, ale vždycky to bylo trochu na dlouhé lokty. A v hudbě mě baví být autorem textů, vlastně to byl jeden z důvodů, proč jsem založil vlastní kapelu. Nějaká forma výpovědi. Nechci být jen interpret.

Jaké byly začátky s Vaší kapelou? Zkoušeli jste s kluky například v garáži, jak to známe z amerických filmů?

Zkoušeli jsme u nás v obýváku. Vnitřně jsem se odhodlal, že navázat na moji první hudební tvorbu mi jako jediné dává smysl. A tak jsem k sobě postupně začal nabalovat lidi i zkušenosti. Vlastně to byl pro mě zásadní životní mezník, i když se to všechno muselo přirozeně nějak vyvinout a rozvinout. A to se samozřejmě stále děje.

Jak vzpomínáte na první koncert?

Že přišlo pár známých, že jsem byl nervózní, ale že jsem to hodně chtěl, a tak mi ani jedno pořádně nevadilo. A taky že tam ke mně na pódium přišla nějaká opilá paní a při našem nejromantičtějším ploužáku mi málem zapálila vlasy. Bylo to v pražském Rock Café.

Býváte před vystoupením nervózní? Přeci jenom, před kamerou můžete svůj výkon zkazit a zopakovat, na pódiu se jede naživo…

Naopak bych řekl, že jsem nervóznější před kamerou, protože se to všechno zaznamenává. A při seriálové práci zase není na velkou preciznost čas. Jsem častokrát rád, že v hlavě udržím texty a že si hlídám, abych stál správně natočený na kameru. Takže se opět učím a jsem za tu školu v podobě nekonečného seriálu rád. Ale na koncertech už se taky hodně natáčí na telefony. Někdy si říkám: Sakra, snad to nedají někam veřejně!

V květnu začalo Vaše turné s projektem Film Music Tour, kde Vás doprovází orchestr pod vedením japonského dirigenta. To musí být krásná spolupráce! Jaké filmové hity patří k Vašim nejoblíbenějším?

Je to krásná česko-moravsko-japonská spolupráce. Moc si to po prvotních nervech užívám. Mám tam i jednu poctivou swingovku nebo song od Eltona Johna Can you feel the love tonight, díky němuž kdysi začal mé zpívání vnímat i taťka. Takže pro mě tam má každý song nějaký význam, který je právě ještě umocněn tím úžasným tělesem, které se jmenuje Moravia Brass Band. Všechny srdečně zvu.

Jste také tváří nadace Smiling Crocodile, s níž hodně cestujete. Jak konkrétně pomáháte sluchově postiženým dětem z celého světa?

Aktuálně vyjíždíme natáčet hymnu Because I hear I live, kterou jsme složili s bráchou Honzou a ředitelkou nadace Dášou Herrmannovou, do všech rozvojových zemí, kde organizace působí. Vždy v jejich jazyce a s jejich zpěváky. Nakonec z toho vznikne takový velký videoklip, ale nebudeme ještě předbíhat. Hodně na cestách poznávám a učím se. Navštěvují se nemocnice, posilují vzájemné vztahy, kontrolují terapie, rozdávají dárky. Dává se takový ten důležitý pocit, že v tom není nikdo sám. Moc mě to baví a je to cesta, kterou chci jít i dál.


Milan Peroutka (* 24. března 1990, herec a zpěvák)

Od dětství zpíval ve sboru a navštěvoval dramatické kroužky, uměleckou školu si ale nevybral, na vysoké škole studoval cestovní ruch. Zahrál si v seriálech Vyprávěj, Horákovi, Gympl, To nevymyslíš a v Ordinaci v růžové zahradě, kam se dokonce vrátil po jedenácti letech v roli medika. Je také muzikálovým hercem a zpěvákem, účinkoval třeba v Ať žijí duchové nebo v Krysaři. Kromě toho často moderuje kulturní a společenské akce, na hudební stanici TV Óčko působí jako moderátor Mixxxer Show ve dvojici s youtuberkou Nikolou Čechovou.

Rozhovor
Foto Robert Vano

Kompletní magazín se spoustou dalších článků najdete volně ke stažení na