Blízkost a humor jsou teď potřeba

Alena Doláková většinou na okolí působí sebejistým, až drzým dojmem. Ve skutečnosti ale přiznává, že patří mezi lidi, kteří se asertivnímu chování teprve učí. A že sebevědomí v minulosti často jenom hrála. Jaký má úspěšná česká herečka vztah ke kolébce světového filmu – Hollywoodu?

Co se Vám vybaví jako první, když se řekne slovo Hollywood?

Ta škaredá čtvrť, kam radši moc nechodím, ale hned potom procházka v kopcích, ze kterých jde vidět nápis Hollywood, a pak všechny ty nezapomenutelné zážitky, které z Los Angeles mám.

V Los Angeles jste žila skoro dva roky. Pro mě osobně je to město snů. I když jsem tam nikdy nebyla, mám takovou představu, že právě tohle město musí člověka úplně pohltit, nabíjet energií, že se v něm prostě musí cítit naprosto výjimečně, až povzneseně. A že zde má každý touhu a odvahu něco dokázat. Pletu se?

Máte úplnou pravdu. Slunce svítí víc než kde jinde, všichni jsou krásní, vypadají, že nemají pražádný problém, a často můžete vidět luxus, který pro mě byl před mou cestou do L. A. nepředstavitelný. Stinná stránka je, že se stoupající mocí a penězi stoupají neduhy, které těm bohatým a mocným procházejí. Připadá mi to jako nepřeložitelná záležitost, ale troufám si říct, že moje kniha Anna z Hollywoodu je takovým mostem mezi Moravou a Amerikou a vysvětluje svět v L. A. vtipně, s nadhledem, ale taky bez nějakého přikrášlování.

Je opravdu v Americe tak velký tlak na to, jak herečky vypadají? Pociťovala jste to nějak?

Jsem šťastná, že už dávno neplatí, že se herečka musí prosadit, než je jí pětadvacet, protože pak už je stará. Je čím dál tím víc úžasných rolí pro ženy a ne jen ty mladé naivky, co mají ideálně film jen tiše zdobit. Jsem taky ráda, že je módní nemít jen bílé herce. Konečně!

Občas se se znepokojením dívám na různé celebrity, které se bojí stárnutí do té míry, že se nechají přeoperovat tak razantně, že si prakticky nejsou ani podobné. Dokážete si Vy představit, že byste v budoucnu šla „pod kudlu?“ 

Dokážu si představit, že podstoupím bolest pro krásu, dělám to vlastně celý život, asi jako každá žena. Nemám extra vášeň v obrovských silikonových balónech nebo přehnaně napíchaných tvářích či prsách, ale každý má zodpovědnost za svoje tělo. Ať si ním každý dělá, co uzná za vhodné. Ta veřejná debata o názorech na cizí těla je pro mě vlastně zbytečná. 

Jsem šťastná, že už dávno neplatí, že se herečka musí prosadit, než je jí pětadvacet, protože pak už je stará

Působíte na mě takovým rázným dojmem. Že Vám nedělá problém prosadit si svou, říct ne. Možná se pletu, ale pokud ne – byla jste taková vždycky, nebo jste se asertivitě musela postupně naučit?

Já tak působím, ale někdy je to moje obrana. Jsem ve skutečnosti velmi křehká a dřív jsem nechala lidi, aby mě využívali, překročili moje hranice atd. Já teda nevěděla, co to hranice jsou a že bych nějaké měla mít. Ale tím hraným sebevědomím jsem asi dokázala nějak zapůsobit. Pak jsem ale šla domů brečet… Teď už se učím být asertivní. I díky mému partnerovi, který mé hranice vnímá, mi to jde líp i jinde.

Napsat knihu není jen tak… Máte při psaní nějaké rituály, píšete v určitou denní dobu, dáte si sklenku vína…?

Já právě vůbec nevím, jak jsem tu knihu napsala! Asi jsem chtěla o něčem tak intenzivně psát, že jsem nemohla přestat. Ta vnitřní motivace je asi nejlepší. Ale ano, taky pomáhá si udělat kafe nebo si dát víno, pustit si hudbu a neodejít od stolu než mám aspoň tři strany. Když jsem měla vymezené měsíce na psaní, chodila jsem psát opravdu každý den. Ty omezení a „deadlajny“ jsou paradoxně fakt účinné.

V jakém dalším filmu Vás v dohledné době zase uvidíme?

V Zrcadlech ve tmě. Já o nich pořád mluvím, protože to byla ta nejkouzelnější práce, co jsem zažila. Točili jsme v létě, mezi lockdowny, ve štábu jsme měli jen jednoho ostřiče a osvětlovače, pak byl na place režisér filmu Šimon Holý, no a jinak samé ženy. Bylo to intuitivní, emotivní, a přitom vše fungovalo. Nerada říkám, že je nějaké pohlaví takové a jiné takové, ale myslím, že štáb, kde je zvukařka, kameramanka a celé to vede ultra schopná producentka je důkazem toho, že si tu diskriminaci žen už fakt můžeme strčit za klobouk.

A teď trochu k současnému dění. Jak jste na vlastní kůži pocítila vliv té zatracené pandemie, která se nás ne a ne pustit? Jak se to osobně dotklo Vás, Vaší rodiny, Vašich přátel…?

Dopady na lidské životy nejen v mé blízkosti jsou drtivé, to je fakt. Proto jsme s kolegyní ze Zrcadel ve tmě Eliškou Soukupovou vymysleli podcast Chci to, který je o duchovnu, intimitě a sexu. Zveme si tam do postele, kde natáčíme, lidi, co nás přitahují. Blízkost a humor jsou teď potřeba a já jako umělec můžu jen doufat, že někoho nakopnu, aby byl chvíli veselý. Protože ty řeči o prospěšnosti izolace a lockdownu mohly platit fakt před rokem, teď už je ta izolace krajně nezdravá.

Alena Doláková (* 17. září 1989, herečka)

Pochází z Vyškova. Hrála například ve filmech Tři bratři, Dvojníci, Gangster Ka, Ztraceni v Mnichově, Pepa nebo v seriálech Vodník, Kancelář Blaník nebo Já, Mattoni. Jako „Zrzka z Hollywoodu“ psala sloupky pro časopis Reflex a občas vystupuje jako stand-up komička. Napsala knihu Anna z Hollywooodu, kde porovnává svůj život tam a na Moravě, dle vlastních slov bez zbytečného přikrašlování Los Angeles. Nyní žije v Praze se svým přítelem.