Film / seriál

Spi sladce

Nevinně nazvaný snímek Rosemary má děťátko rozhodně není žádnou romancí, zvláště když na režisérské křeslo usedl Roman Polanski.

Novomanželé Rosemary a Guy Woodhouseovi (Mia Farrow a John Cassavetes) se nastěhují do starého newyorského činžáku. Manželství jim začíná opravdu idylicky, a tak si nic nedělají z řečí, že se v jejich domě dějí podivné věci. Sousedé jsou také milí, tak proč se tedy trápit? Vše se ale radikálně změní, když Rosemary otěhotní. Zničehonic se začne potýkat s běsy, nevysvětlitelnými bolestmi a z milých sousedů se vyklubou okultisté... Jsou za vším opravdu jen hormony, nebo se Rosemary nezbláznila a blíží se něco opravdu děsivého?  

Rosemary: Tohle není sen! To se opravdu děje!

Rosemary má děťátko je strašidelný film v nejlepším slova smyslu. Pocit neustálého strachu, nejistoty a ohrožení budete prožívat po celé dvě hodiny. Je trochu překvapující, že se strachem je zde také neustále přítomen jakýsi zlověstný smysl pro humor, který vás nemá rozesmívat lacinými gagy, jen nějak podprahově cítíte, že se tady „někdo dobře bavil“. Předlohou filmu je vynikající román Iry Levina o moderních čarodějkách a démonech. Jeho kouzlo spočívá v překvapivém a děsivém závěru. U filmové podoby je tomu ale trochu jinak. Brilantnost filmu pramení více z Polanského způsobu vyprávění než z příběhu samotného.

Mistr režisér

Polanski zde nepracuje s momentem překvapení. Ihned zpočátku snímku poskytne divákům dostatek informací, aby minimálně tušili, jak se vše vyvine, a zhruba v polovině filmu je všem jasné, jak tohle „dobrodružství“ skončí. Děsivý závěr není vrcholem proto, že by přišlo nějaké překvapení, ale díky nevyhnutelnosti. Bojíte se toho, co přijde, bojíte se o Rosemary, která to ví taky, a jste vyděšení, protože jí nemůžete nijak pomoci. Konec nelze zvrátit.
 
A to je důvod, proč je film tak dobrý. Postavy i příběh přesahují samotný děj. Ve většině hororových filmů i ve většině thrillerů (i u takového mistra, jímž byl Alfred Hitchcock) jsou postavy podřízeny ději jako svým způsobem bezduché loutky. V Rosemary jsou to však lidé, kteří se nemohou vymlouvat na pominutí mysli, posedlost ďáblem či jakousi osudovost, jsou to lidé, kteří jednají ze své vlastní vůle.

Dokonalé herecké výkony

Ve ztvárnění „lidskosti“ vynikají především výborná Mia Farrow v roli Rosemary a Ruth Gordon jako paní Castevet, sousedka. Jejich výkony si zaslouží nejvyšší ohodnocení nejen u každé zvlášť, ale i za vzájemnou souhru. Přitom Mia Farrow byla v té době ještě začínající herečkou, zatímco Ruth Gordon už patřila k ostříleným profíkům. Možná za uvěřitelností jejich vztahu stojí i tento fakt. Miina počáteční naivita totiž vychází jak z definice postavy, tak z ní samotné. Ruth se pak stává její životní zasvětitelkou, sice dost děsivou, ale to už k tomuto žánru patří.

Zkrátka k Rosemary stačí říct, že je to jeden z nejlepších hororů v historii kinematografie. Polanski v něm sice jde proti klasickým žánrovým zákonitostem, ale velmi dobře ví proč. Všechno do sebe nádherně zapadá a dokonale funguje, když se splní všechna děsivá očekávání. Svým způsobem tak překonává mistra tohoto žánru, Hitchcocka, a to už je co říct! Jeho Podezření (1941) rovněž pojednává o ženě, která je tak zamilovaná, že by ji ve snu nenapadlo myslet si něco špatného o svém vyvoleném. Jenže postupně v ní začne sílit podezření, že to až tak dokonalý manžel není... Jenže Cary Grant hrál jen pouhého despotu a vraha, kdežto John Cassavetes ztvárňuje psychologického tyrana a je zhmotněním těch nejděsivějších obav. Vy jako divák pak všechny tyto obavy sdílíte s Rosemary, což byl od Polanského mistrovský tah.

Rosemary má děťátko

Film / seriál
Hodnocení FDB 80,9 % Hodnocení redakce
Foto Cinemax

Režie Roman Polanski

Scénář Roman Polanski

Obsazení Mia Farrow, John Cassavetes, Ruth Gordon, Sidney Blackmer, Maurice Evans, Ralph Bellamy, Victoria Vetri

Délka 137 min.

Rok 1968

Cinemax pondělí 23. 9. Můj TV program Součást balíčků: HBO MaxPack a Komplet

Kompletní magazín se spoustou dalších článků najdete volně ke stažení na