Zapluli jsme do klidnějších vod

Vladimír Mišík, držitel šesti cen Anděl za album Jednou tě potkám (2019), vydal nedávno novou desku s názvem Noční obraz. Přestože letos byl ze zdravotních důvodů nucen ukončit po více než padesáti letech koncertní kariéru, na novém albu se představuje v plné síle.

Jaké to je, když Vladimíru Mišíkovi vychází deska?

Člověk je pokaždé nervózní, než deska vyjde, a je zvědav na reakci publika. Natočili jsme toho sice hodně, ale Etc… přece jen byli takoví rockovější. I Jednou tě potkám, první deska s producentem Petrem Ostrouchovem, byla místy taková až instrumentálně nadrzlá, ale tentokrát jsme zapluli do klidnějších vod. Konec konců, točil jsem ji v 73 letech. Teď, s malým odstupem po vydání, už snad máme v podobě mnoha hezkých reakcí nějaké ponětí o tom, že se deska naštěstí líbí. 

Nicméně Vy máte za celou kariéru dlouhou šňůru balad a vlastně ne typických rockových písní, začíná to vlastně už písničkou Já a dým z Kuřete v hodinkách…

No jo, ale to byla na desce vždycky jedna nebo dvě, jinak tam pokaždé bylo docela dost kraválu… Tady je těch klidných písní daleko víc.  

Byl to záměr, udělat klidnější album?

Ne, my jsme si s Petrem žádnou koncepci nedomlouvali. Jen jsme si vzájemně posílali materiál a ono to takhle vyšlo. Na předchozí desce jsme měli nějakou zvukovou představu, odvozenou od našich oblíbených producentů jako je třeba T Bone Burnett. Ale tady jsme si nechali volnost. Prostě jediné, co jsme si řekli, bylo, že budeme točit, až bude síla, chuť a nápady. A trvalo to s přestávkami rok.

Dám si pivo, kafe a rum a je mi dobře.

Byla práce na Nočním obraze nějak zásadně odlišná od Jednou tě potkám?

Myslím, že atmosférou ve studiu, způsobem snímání nebo muzikanty ani ne. Mě fascinuje, že tahle Petrova parta umí dokonale zahrát šlapavé blues stejně jako se pak dynamicky a obrazuplně přeorientovat do úplně jiné nálady. Jsou to opravdu dovední hráči, kteří dokážou někdy až nečekaným způsobem sloužit písni, a to včetně textu. V tom mě spolupráce s nimi baví. 

Album je plné zajímavých a slavných zahraničních hostů. To byla vaše původní domluva?

Ne, ne. To probíhalo tak, že jsme třeba jednou jeli v autě ze studia a Petr říkal, že by si v písničce Šedesátá léta představoval „něco jako Blind Boys of Alabama“. Jenže on je tvor, který nejen mluví, ale i koná. Takže jim opravdu napsal mail. A ono to vyšlo! Petr ale, aniž by mi to řekl, oslovil mnohem víc zahraničních hostí! Je tam třeba Jerry Douglas, považovaný za nejlepšího hráče na dobro na světě. Nebo Davy Spillane, mistr irské flétny, která v jeho podání zní i v mnoha hollywoodských filmech. Ale ono to vlastně není nic nedosažitelného. Nechci to snižovat, ale tihle muzikanti to prostě mají jako práci. Přijde nabídka, a když se jim píseň líbí a je domluva na ceně, nahrají to, často doma ve svém studiu a vydělají si za jedno odpoledne honorář, který jim náleží. Blind Boys dokonce chtěli dopředu překlad textu, protože jsou věřící a neradi by se podíleli na nějaké vulgárně světské písni.

No tak zrovna v písničce, ve které zpívají, je verš „Když hráli Stouni, to zas ďábel stepoval“…

Ale to s jejich vírou souvisí, že ďábel je někde přítomen… Navíc je to v té písničce vyváženo slovy „Když hráli Beatles, i pánbůh tancoval“. Takže to schválili.

Před časem jste oznámil, že končíte ze zdravotních důvodů s koncertováním. Existuje přesto možnost, že by písničky z nového alba zazněly naživo?

Přiznávám, že jsou tady takové návrhy i úvahy, ale já jsem momentálně v takovém zdravotním problému, že to prostě nechci zazpívat špatně. Což by se asi stalo, protože opravdu skoro nemůžu dýchat. Takže dokud si nebudu jist, že budu v kondici natolik, abych to udělal dobře, prostě to radši dělat nebudu. Abych vylezl na jeviště jen proto, aby mě publikum vidělo, a já tam jenom skuhral, to fakt nechci.

Předchozí album získalo šest cen Anděl, jaká jsou očekávání teď? 

Světská sláva – polní tráva… Ale samozřejmě, že se takové myšlenky vyskytnou. Navíc, aniž bych byl namyšlený, si opravdu myslím, že Noční obraz je dobrá deska. Na druhé straně dobře vím, že teď vychází spousta výborných alb, protože skoro rok nikdo nemohl hrát a všichni měli přetlak, který soustředili do nahrávání. Takže ano, mám různé myšlenky, třeba před usnutím, ale upřímně řečeno, já na ty ceny moc nejsem. Čímž nechci říct, že by mi nedělaly radost. Ale hlavně mě potěší, když tu desku budou lidi kupovat a poslouchat.

Šedesátá léta jsou taková moje vzpomínka na jinošská léta. Pokud vím, s nápadem oslovit režisérku Michaelu Pavlátovou přišel spřátelený filmový producent Pavel Strnad, který bydlí nedaleko ode mne a Petr Ostrouchov za ním šel pro radu. Paní Pavlátová sklízí zrovna úspěchy se svým filmem Moje slunce Mad a z klipu na Šedesátá léta, který vytvořila s manželi Májovými, máme velkou radost! Mišík v podobě animovaného starého kocoura je úplně přesný… Ty obrázky jsou tak skvělé, že jsme je dokonce umístili na trička a tašky. 

Nejnovější videoklip je k písni Dech, zhudebněné básni Františka Hrubína. Proč zrovna tato?

Františka Hrubína jsem nikdy nezpíval a tahle báseň se mě vyloženě dotkla. Je tam vlastně velmi poeticky, a přitom nepateticky naznačeno, co všechno mám za sebou. Klip natočila Maja Hamplová, která pro nás s Matějem Chlupáčkem už před dvěma lety točila úspěšný klip k písni Jednou.

Kam rád zajdete, když máte čas?

Dřív jsem rád chodil po staré Praze, občas si někde dal pivo. Teď, protože se mi hůř chodí, mám rád Vegtral. Hospodu, kterou mám jen kousek. Mám to tam rád. Chodí sem lidé z okolí, známe se, povídáme, dám si pivo, kafe a rum a je mi dobře.

Vladimír Mišík (* 8. března 1947, zpěvák, kytarista, textař)

Jedna z nejvýraznějších hudebních ikon od 60. let 20. století. Zakládající člen skupin The Matadors, Blue Effect a Etc… Mezi jeho nejznámější písně patří, mimo jiné, Slunečný hrob, Kuře v hodinkách, Variace na renesanční téma, Stříhali dohola malého chlapečka, Jednou tě potkám a další.