Rozhovor s hercem Jiřím Štréblem

Za rok jsem stihl natočit i deset věcí

Rozhovor s hercem Jiřím Štréblem

Už osm let je Milošem Knoblochem v nekonečném seriálu Ulice na Nově. A nejen to, v posledních letech patří k našim nejobsazovanějším hercům, zahrál si v seriálech Kukačky, Anatomie života nebo Modrých stínech. V rozhovoru vypráví o tom, jak se coby student ekonomie dostal k herectví, a vzpomíná, jaké peripetie si zažil se soudruhy v bývalém režimu.

Jaký jste byl kluk?

Já jsem byl hrozně hodný, takový blbeček. I průšvihů jsem měl málo. Až v osmé třídě jsem měl dvojku nebo trojku z chování a kvůli tomu mě soudruzi nepustili na střední školu.

Copak jste provedl?

Ten soudruh ředitel byl úplnej pitomec, nic zásadního to nebylo, prostě jsme byli puberťáci a při branném cvičení jsme vymýšleli blbiny. Měli jsme běhat, ale šli jsme pěšky a na znamení vyčerpání jsme na rohových praporcích fotbalového hřiště nechávali kusy oblečení nebo jsme místo ruky zavázali nohu. Vlastně to ani nebylo moc vtipný, ale nám to v těch čtrnácti přišlo k popukání. A za to jsme dostali dvojku z chování a do posudku mi napsali, že mě v žádném případě nedoporučují k přijetí na střední školu. 

Co na to říkali vaši? 

No co mohli říct? Oni věděli, že jsem nic neprovedl a že ten pán je vůl. Ale bojovala za mě třídní učitelka, ta šla dokonce až za ministrem školství. Za to ji pak ze školy vyhodili. Asi před šesti lety jsme jí šli se třídou popřát k devadesátinám, to bylo velmi dojemné. 

Od nepřítele státu jsem se po vyučení stal dělnickým kádrem a díky těmto kladným bodům jsem najednou směl na vysokou školu.

Poděkoval jste jí někdy, že se Vás zastala? 

Pro nás oba to bylo takové citlivé téma, ale v jedné zvláštní slabé chvilce mi řekla, že za svou padesátiletou kariéru měla právě mě nejradši. Určitě jsem jí nějak poděkoval, i když přesná slova si nepamatuju. 

Každopádně ani přímluva nepomohla a Vy jste skončil na učilišti pro prodavače. 

Přesně tak, dokonce jsem vyhrál nějakou soutěž o nejlepšího prodavače Československé socialistické republiky. No a od prodávání jsem volně přešel na Vysokou školu ekonomickou. 

Tak to ale byla dobrá změna, od vyvrhele k inženýrovi.

Přesně, od nepřítele státu jsem se po vyučení stal dělnickým kádrem a díky těmto kladným bodům jsem najednou směl na vysokou školu. (smích) Měli to chudáci trošku popletený. 

Získával jste body k dobru třeba i v SSM, tedy Socialistickém svazu mládeže? 

Ačkoliv jsem nikdy nebyl ani u Pionýrů, byl jsem totiž skaut, tak v SSM jsem byl. V Bílé Labuti tam byli všichni učni a já byl v době přijímací schůze nemocný. Tak mě tam automaticky zapsali. Ale způsob mě neomlouvá, nevystoupil jsem. Byl jsem členem celé učení, celou střední školu a pak pár let na vysoké. Ale někdy ve třeťáku mi to začalo být už hodně nepříjemné. Protože jsem studoval obchodní fakultu, odkud byla možnost se dostat do zahraničního obchodu a jezdit ven, všichni spolužáci se snažili dostat do KSČ. Jenže já jsem si tehdy řekl, že už se nebudu dál přetvařovat a oznámil jsem, že vystupuju. 

Co na to říkali spolužáci? 

V soukromí mě plácali po ramenou, jaký jsem frajer, ale pak na celoškolní schůzi najednou stáli proti mně. A předseda na mě řval, jak má asi na městském výboru zdůvodnit, že odcházím. Po vejšce jsem zjistil, že jsem vlastně nikdy nevystoupil. Oni za mě totiž platili členské příspěvky a psali zprávy, jak jsem aktivní. (smích) Takže já jsem do SSM vstoupil, aniž bych vstoupil, a když jsem konečně vystoupil, tak jsem vlastně nevystoupil. (smích)

Kdybyste při studiích vzal nabídku pracovat v zahraničním obchodě, měl byste finančně vystaráno. Proč jste ji odmítl? 

Tohle místo mi zajistil tatínek tehdejší partnerky. Nabízeli mi služebního Renaulta a plat osm a půl tisíce v době, kdy naši brali po mnoha letech dva tisíce dvě stě. Ale já řekl, že radši zůstanu u divadla.

Proč? 

Už dva roky jsem byl v divadle mezi lidmi, které jsem měl rád a byli pro mě daleko podstatnější než ty peníze. Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitoval. 

Jak rodiče té slečny zareagovali? 

Její tatínek se mnou už nikdy nepromluvil. A maminka mě oslovovala Herr Schauspieler, což česky znamená pan herec. Do toho baráku už jsem nikdy nesměl vstoupit, ale já tam chodil natajno přes zahradu. To bylo potupný. Jednou za slečnou přišel táta a já byl hodinu schovaný za křeslem, na kterém seděl. (smích) Deset centimetrů od něj. 

No řeknu Vám, spousta Vašich kolegů by tu nabídku neodmítla. Jak jste se ale k tomu divadlu při studiu ekonomie vlastně dostal?

Měl jsem narozeniny a čekal jsem na kamaráda, který zkoušel amatérské divadlo, že to půjdeme oslavit. A jednomu herci to hraní zakázala manželka, protože se jí nelíbilo, že zkoušky jsou o víkendech a po nich se chodí ještě na pivo. Navíc měl malé děti. Dala mu stopku měsíc před premiérou. Vůbec nevím, jak mě to napadlo, ale když řešili, kdo by to mohl dělat, tak jsem řekl, že já. No, a pak už to šlo hrozně rychle, začalo mě to bavit, a jakmile jsem se přes konkurz dostal do A studia Rubín, bylo jasno. 

Divadelním hercem jste od studií, na obrazovkách se ale objevujete až v posledních letech… 

Tu obecnou popularitu samozřejmě udělala Ulice. V dubnu to bylo osm let, co ji točím. A právě když jsem se začal objevovat několikrát v týdnu na obrazovkách, se nabídky začaly množit. V jednom roce jsem natáčel třeba i deset věcí. 

Proto jste se rozhodl jít z angažmá v Městských divadlech pražských zpět na volnou nohu? 

Po pětadvaceti letech na volné noze jsem vzal angažmá, a i když si toho divadla velmi vážím, po roce jsem zjistil, že to v mém případě prostě nejde. Hodně točím. Jakmile jste na volné noze, vždy se dohodnete líp, než když jste v pracovním poměru. 

Vím, že je to rolemi, ale z obrazovky občas působíte nafoukaně. Jsem ráda, že ve skutečnosti nejste. Ale znáte mezi kolegy takové?

Není jich moc, ale pár jich znám. Nejsmutnější je, když se tohle stane někomu mladému, kdo rychle vylítne a pak mluví svrchu třeba s kostymérkami nebo maskérkami. Párkrát jsem je poslal někam. Co si myslí, vždyť ty holky tady dělají dvacet let. Tohle teda nenávidím. To, že jsou z nich najednou hvězdy, přece neznamená, že se nebudou chovat laskavě. A taky pak slyšíte ze všech stran, že s těmi lidmi nikdo nechce pracovat, protože se chovají hrozně. Sami si podřezávají větev a pak dojde k tomu, že přestanou být obsazovaní. Ale jsou i výjimky, které se takhle chovají celý život a točí přesto dál.

 


Jiří Štrébl (* 11. listopadu 1958, herec)

Charisma by mohl rozdávat, o čemž vědí své především diváci nováckého seriálu Ulice, kde už osm let hraje zprvu nesympatického, nyní bodrého Miloše Knoblocha. Výraznou roli dostal ale i v Kukačkách České televize, jejichž druhou řadu nyní natáčí. A dostává příležitosti i ve filmu, naposledy v Prezidentce s Aňou Geislerovou, předtím například v Modeláři Petra Zelenky, hororu Polednice nebo sportovním Zlatém podrazu.

ZDE BUDE UMÍSTĚNA GALERIE
Rozhovor
Foto Lenka Hatašová, Martin Špalda, TV Nova

Kompletní magazín se spoustou dalších článků najdete volně ke stažení na

Available on App Store Get it on Google play PC a MAC