Rozhovor s herečkou Petrou Hřebíčkovou

Vysněná role se může v reálném pojetí dost vymknout

Rozhovor s herečkou Petrou Hřebíčkovou

Je jednou z nejkrásnějších a také nejobsazovanějších českých hereček. Petra Hřebíčková. Rodačka z Hodonína se do povědomí diváků dostala díky roli Jarušky v Menzelově snímku Obsluhoval jsem anglického krále, od té chvíle šla z role do role. Zářila v seriálu Svatby v Benátkách nebo ve filmech Muži v naději, Bezva ženská na krku a Přes prsty. A na začátku září ji také uvidíme v nové sérii ČT Pozadí událostí.

Nový seriál režíruje Jan Hřebejk. Jak vzpomínáte na natáčení? V jeho době platila jedna z nejtvrdších proticovidových opatření…

Ano. Byla to velká škoda, protože jsme si nemohli plnými doušky užít krásnou Olomouc, kde jsme točili. I když se musím přiznat, že zrovna já jsem volné chvíle proležela na hotelu, protože jsem byla v té době těhotná, a tedy vděčná za každou chvíli klidu. Natáčení samotné bylo, jako vždy s Honzou, velmi inspirující a obohacující. 

Jak naznačujete, není to Vaše první spolupráce. Jaké to je, natáčet s Janem Hřebejkem?

Nepředvídatelné, a v tom je také jeho jedinečnost. Nutí herce přemýšlet, ne jen odříkat naučené texty. Často scénář mění na place podle potřeby, lidí a situací. Práce s ním je živoucí proces, kde si neodpočinete, ale taky se vždy pobavíte. Honza má skvělý smysl pro humor. Je velmi inteligentní a má přehled. A nesnáší nepřirozenost.

Hrajete jednu z hlavních postav, která je současně matkou, profesorkou, ale i pod pseudonymem publikující spisovatelkou. Co ještě o Vaší postavě můžete prozradit?

Asi že ta poslední role ji aktuálně naplňuje nejvíce. Díky rodině a dětem se dlouho upozaďovala, vztah s manželem není zrovna idylický a ve škole se dějí personální změny, které nehodnotí zrovna pozitivně. Má naštěstí člověka, na kterého se může vždy spolehnout a sdílet s ním své radosti i strasti. A to je její bratr. Je to inteligentní žena se smyslem pro humor, která stojí před velkou životní změnou.

Nechtěla byste si také zkusit napsat knihu?

Ne. Tedy, když mi bylo asi osm, napsala jsem pár stránek, ovlivněná Patnáctiletým kapitánem Julese Verna. Měl loď Maják (smích), ale číst se to nedalo. Zatím podobnou potřebu. Pokud by nebylo zbytí, jediné, co si umím představit, že by mě bavilo, je divadelní hra. Ale už jen ta představa je zbytečně ambiciózní.

Na co se mohou diváci zmíněné čtyřdílné minisérie těšit?

Ze seriálu jsem upřímně nadšená. Viděla jsem už dva díly a je to skvělá inteligentní kriminální komedie plná aktuálních genderových a vztahových témat, napětí a humoru. Kolegové předvádí perfektní výkony. Vzhledem k tomu, že se jedná o univerzitní prostředí, prolínají se příběhy profesorů i studentů, což je zajímavé i pro širší divácké spektrum.

Zároveň je v něm i několik intimních scén. Jaké je pro Vás jejich natáčení?

I choulostivé scény bývají velmi odlišné, samozřejmě záleží na okolnostech a aktérech. Hodně mi pomáhá, když máme s daným kolegou podobný smysl pro humor. Čím jsem starší, tím to beru sportovněji a mám větší odstup. Ale zbytečně to nevyhledávám, ani si to neužívám. Raději jsem oblečená a ve vzpřímené poloze. (smích)

Ve světě filmu se už nějaký čas řeší sexuální obtěžování, hollywoodské herečky z něj obvinily třeba producenta Harveyho Weinsteina. Zažila jste nějaké takové situace i Vy sama?

Naštěstí ne, ale možná byly dvě tři situace, kdy jsem se do takto nepříjemné pozice dostat mohla. Různá pofiderní pozvání do bytu takzvaně „pracovat na roli“ jsem si vyslechla. Pro mě to ale byla jasná zpátečka. Naštěstí jsem nikdy nezažila násilí.

Ve zmiňované sérii hraje významnou roli i univerzitní prostředí. Jak vzpomínáte na dobu vlastních studií na JAMU? 

Bylo to úžasné období. Přijetím na školu se mi splnil zdánlivě nesplnitelný sen, celý život máte před sebou a děláte něco, co vás hrozně baví a rajcuje. Jsou to první léta dospělosti a svobody. Při natáčení jsem se jen tetelila nad mladými kolegy a vzpomínala na své mládí. Na tu houževnatost a sílu prožívání. Ale zase jako seniorka se ještě necítím.

Jste máma tří dětí, jak to všechno zvládáte?

Někdy hůř, někdy líp. Musím se přiznat, že je to náročné období. Jsme na děti sami, naše milé babičky jsou na Moravě, takže někdy vypomáhají chůvy. Naštěstí mám muže, který se o ně umí taky postarat a je na něj naprostý spoleh. A to je velmi důležité. Pracuju málo, spíše nárazově, ale vždy si to užívám. Je to spíše odpočinek. Je třeba jednou za čas vypadnout z bytu. Potom se dokážu i dětem zase věnovat aktivněji a radostněji. Stále víc si uvědomuju, jak musím nacházet zdroje i pro sebe. Jinak to nejde utáhnout. Těším se na léto, až bude uvolněnější režim.

Když Vám nabídnou nějakou roli, co všechno rozhoduje o tom, že ji přijmete, nebo odmítnete?

Scénář v první řadě. A režie. Jsou režiséři, kterým jsem schopná slíbit spolupráci, aniž bych scénář četla, protože jsou sami jistou zárukou, že to bude zajímavá práce. Potom samozřejmě okolnosti časové a rodinné. Se třemi malými dětmi je třeba se domluvit, abychom nebyli zrovna v zápřahu oba rodičové.

Kdy jste se vlastně rozhodla být herečkou?

Na obchodní akademii, kde jsem se stala členkou autorského ochotnického souboru Divadla Skleněných bublin Václava Syrového a Františka Procházky. Okamžitě mě to chytlo, ale sama jsem si nevěřila, že bych měla školu už jen zkusit. Díky zmíněným pánům, kteří mi dodali odvahu a přemluvili mě, ať do toho jdu, se mi změnil život.

Jste držitelkou nejprestižnější divadelní ceny, Thálie, v poslední době ale více stojíte před kamerou. Proč?

Protože jsem sedm let v podstatě na mateřské. Nemáme blízko babičky a divadlo by se tedy vůbec nevyplatilo, protože bychom museli platit chůvy. Když jsem v sedmém měsíci předala ve Švandově divadle poslední představení, ani ve snu mě nenapadlo, že to bude na tak dlouho. Naštěstí jsou dvě hry, Hamlet a Cry, baby, cry, které jsem nazkoušela před otěhotněním, a hrají se dodnes. Tedy se na jeviště jednou za čas podívám. Divadlo mi už chybí. Měla jsem ale štěstí, že mi v tomto období naopak chodily nabídky točit. S dětmi je to ideální, protože jsou to nárazové povinnosti za úplně jiný obnos než v divadle, tedy se potom můžu věnovat dětem a zase delší čas nepracovat.

Máte nějakou vysněnou roli?

Vysněná role se může v reálném pojetí tomu snu dost vymknout. Raději si přeju obecně skvělý tým, nakloněné hvězdy, spokojené diváky a roli, kde je co hrát a která mě bude bavit. Tohle si přeji a ráda se nechám příjemně překvapit.

Když je dávají v televizi, díváte se na filmy a seriály, ve kterých hrajete?

Teď se obecně nestíhám dívat skoro na nic, ale ano, snažím se svou práci vidět. U filmů vždy co nejdříve, nejčastěji na premiéře, u seriálů mi někdy něco i uniklo. Je to důležité, aby člověk získal nadhled, viděl, jestli to, co vytvořil, funguje. Moje vize může být také jiná než pojetí režiséra, a to mě vždy zajímá.

A co si v televizi sama ráda vyberete?

Teď bych si dala nějaký životopisný dokument nebo film. 

Léto je v plném proudu, jak ho trávíte Vy?

Převážně na chalupě, máme ji chvíli, a tak je tam hodně práce. Ale i na ni jsem se těšila. A ještě snad po dlouhé době vyjde i moře. 

 


Petra Hřebíčková (* 20. září 1979, herečka)

Vystudovala brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění. Sedm let působila v Městském divadle ve Zlíně, dnes je členkou pražského Švandova divadla na Smíchově. Je držitelkou divadelní ceny Thálie. Ve filmu debutovala v Menzelově Obsluhoval jsem anglického krále, následovaly filmy Kawasakiho růže, Muži v naději, Přes prsty, Zbožňovaný, Matky nebo Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Zahrála si také v seriálech Případy 1. oddělení, Rédl nebo Ochránce.

ZDE BUDE UMÍSTĚNA GALERIE
Rozhovor
Foto Profimedia.cz, Julie Vrabelová, Bontonfilm

Kompletní magazín se spoustou dalších článků najdete volně ke stažení na

Available on App Store Get it on Google play PC a MAC