Rozhovor s filmařem Ronanem Donovanem

Vlci jsou fascinující zvířata, od kterých se můžeme hodně naučit

Filmař Ronan Donovan strávil tři měsíce s arktickými vlky, aby zaznamenal jejich unikátní styl života. Jaké to je být vlkům nablízku a čím si získali jeho srdce nám přiblížil v rozhovoru ke své dokumentární minisérii Království vlka arktického.

Jak se z vystudovaného biologa stane autor filmových snímků o divoké přírodě?

Vždycky jsem chtěl pracovat se zvířaty. Strávil jsem osm let studiem různých druhů divokých zvířat. Postupně jsem byl tlačen, abych se věnoval užšímu záběru, protože jako biolog se člověk nemůže věnovat všemu a musí se specializovat. V určitém momentu jsem došel k tomu, že bych se možná chtěl věnovat více komunikaci vědeckých témat a popularizaci vědy. V mnohých ohledech jsem měl štěstí a tahle určitá transformace se mi podařila. V některých ohledech je ta práce stejná. Používám kameru, abych mohl zaznamenávat informace. Potom musím dát vše dohromady, abych mohl publikovat výsledek. To mám s vědci podobné. Dělám, co můžu, abych u všech mých projektů měl vědecké spolupracovníky. Vědu jsem neopustil.

Předpokládám, že jste se musel doučit filmařské řemeslo, je to tak?

Přesně tak. Ale upřímně, pokud je někdo do něčeho tolik zapálený a je tím, dalo by se říct, posedlý, jde to. Vše jsem se naučil sám. Používal jsem Google, abych se dozvěděl vše potřebné, což je naštěstí v dnešní době možné. Pak už jen musíte jít ven a natáčet tak dlouho, dokud se nedostanete na potřebnou úroveň.

Věřím, že příběh vlků dokáže přiblížit téma ochrany krajiny i lidem, které by to normálně nezajímalo

Jaké to bylo být s vlky? Vypadá to, že Vás velmi dobře přijali.

Vlci jsou extrémně fascinující zvířata. V minulosti jsme pracovali především se šimpanzi a s gorilami. Pokud s nimi mám porovnávat vlky, tak samozřejmě především žijí v jiném prostředí. Je to mrazivá krajina, kde nejsou žádné stromy. Další velký rozdíl je, že vlci přirozeně urazí obrovské vzdálenosti, aby se dostali ke kořisti a mohli se najíst. Třeba šimpanzi, ti mají k dispozici prales a v něm spoustu jídla. Vlci musí naopak kořist hledat a pronásledovat ji někdy třicet, ale i padesát kilometrů, aby ji dostihli. Díky tomu, když s nimi trávíte čas, můžete vidět krajinu jejich očima a to je úžasné. Opravdu zajímavé je, jak se pohybují, jakým způsobem mezi sebou komunikují a značí si cestu. I způsob, jakým loví a vycházejí s jinými smečkami vlků. To vše je úžasné a tak jiné než ostatní druhy, které jsem měl možnost sledovat.

Člověk by podle Vašeho vyprávění řekl, že jste se do vlků zamiloval…

Možná ano (smích). Víte, já si zamiloval to, jaká všechna témata dokáže pozorování vlků otevřít a přiblížit lidem. Ve spojení s vlky mluvíme o nespoutanosti, o divočině a taky o ochraně přírody. Protože jediné místo, kde mohou tito vlci žít, jsou široké planiny, kde nežijí lidé. U nás v USA jsou lidé posedlí psy. Je to pro nás asi nejbližší zvíře. A právě vlci jsou psům velmi podobní, a já tak doufám, že vlci díky této podobnosti pomohou rozšířit téma ochrany krajiny i k lidem, které by to jinak nezajímalo.

Kolik lidí bylo v týmu, který točil Království vlka arktického, a jak dlouho to trvalo? Z obrazovky to totiž vypadá, že jste to byl jen Vy a vlci?

V terénu jsme byli celkem tři: já, druhý kameraman a pak ještě produkční. Strávili jsme tam tři měsíce. Na prvních sedm týdnů jsme měli také režiséra. Předtím probíhalo šest měsíců plánování a po natáčení následoval ještě rok postprodukce, než byl film hotov. Takže zhruba dva roky celkově od toho, co jsem přišel s projektem až do výsledného snímku.

To je opravdu dlouhá doba!

Máte pravdu. Je to můj první takhle velký projekt. Opravdu jsem se toho během té doby hodně naučil, vážně moc věcí. Jak o vlcích a o přírodě, tak o filmařském řemeslu. Jsem za to moc vděčný.

 


Ronan Donovan (*22. srpna 1983, fotograf a filmař)

Americký fotograf a filmař původně vystudoval biologii na Univerzitě v New Hampshiru (2005). Už během studia ho fascinovala divoká zvířata a později se rozhodl, že místo vědecké dráhy se bude věnovat popularizaci vědy a ochraně přírody. Díky samostudiu a nezměrné touze dokumentovat život divokých zvířat se z něj stal profesionální fotograf a také filmař. Za svoji profesní dráhu měl mimo jiné možnost dokumentovat život šimpanzů v Ugandě a lezl také po horách ve Rwandě, aby tam zaznamenal život goril horských. Od roku 2014 spolupracuje s National Geographic jako výzkumník a dokumentarista.

Rozhovor
Foto National Geographic/Stewart Volland

Kompletní magazín se spoustou dalších článků najdete volně ke stažení na