Rozhovor s Janem Čechem

Neuvěřitelný Jan Čech (nejen) o neuvěřitelných příbězích letadel

Jan Čech, dlouholetý letecký mechanik na pražském letišti, ale také letecký publicista a především průvodce exkluzivního dokumentu televize Up Network Neuvěřitelné příběhy letadel. Ikona českého letectví nám prozradila nejen zážitky z natáčení, ale také třeba to, proč při práci mluví sprostě nebo čím by neletěla ani za milion. A to Jan Čech miluje všechna letadla – i ta porouchaná!

Která epizoda Neuvěřitelných příběhů letadel Vám při natáčení udělala největší radost, při které jste si řekl, tak tohle mě bude bavit nejvíc?

Těžko říct, která epizoda mi udělala největší radost. Měl jsem radost ze všech, které jsme dělali. Když si člověk povídá s lidmi, kteří vědí, o čem mluví, kteří to, o čem mluví, znají, a mají ještě dar řeči, je to radost. Takoví byli všichni moji hosté. Ovšem byl jsem velmi překvapen a hned na začátku musím říct, že to bylo moc milé překvapení. Začalo to tím, že jsme jeli natáčet kapitolu o vírnících. O těch jsem do té doby věděl pouze to, že existují, jak fungují a že ho měl James Bond. K tomu mi „rejža“ Jakub řekl, že tam přijede Josef Mladý. O něm jsem věděl jenom to, že to je kašpárek z televize, který vystupuje s Náhlovským. O čem si s ním budu, proboha, povídat? Vírníky jsem si nastudoval, dozvěděl jsem se, že si spousta lidí namlátila pusu, když s vírníkem létali. Mnozí to nepřežili. Josef Mladý mne už jednou překvapil, když s Náhlovským hráli rokenroly, a velmi dobře, ale to bylo asi tak všechno. „Honzo, poletíš s Pepou a budete si povídat. Ve vírníku budou kamery a mikrofony.“ To mne mělo varovat! Po prohlídce hangárů a dílen přišel pan Mladý a řekl: „Já jsem Pepa Mladý a mám s vámi udělat rozhovor. Nemohli bychom si tykat?“ Zjistil jsem, že to není kašpárek z televize, ale velmi inteligentní milovník letectví. I když, může být inteligentní milovník letectví? „Všichni jste stejný magoři!“ říkávala má někdejší manželka. Asi měla pravdu. Ale Josef Mladý nejenže je v oboru erudován, ale je nadán i slovem, a tak byla radost s takovým člověkem dělat rozhovor a pak s ním letět. Nevím, jestli to je v dokumentu, ale když jsme se s vírníkem rozjížděli, zařval: „Zatáhni břicho, nebo si rozbijeme hubu!“ Jak přitahoval, opřel se knipl řízení o mé břicho, protože jsem seděl rozvalený v kokpitu. Je to bezvadný člověk, který mě velmi příjemně překvapil. Protože letadla miluji, nedělám mezi nimi rozdíly. Samozřejmě jsem rád natáčel pokračování o Avii 14. Bylo to první letadlo, na kterém jsem dělal – a na první lásku člověk nikdy nezapomene, ať už jde o holku, nebo o letadlo. Nebo Boeing 747 – toto letadlo miluji a rád ho fotografuji, je krásné ze všech stran.

Existuje vůbec letadlo, u nějž byste si řekl, tak do toho nesednu ani za milion?

Do kterého letadla bych si nikdy nesedl? To je zapeklitá otázka. Já si rád sednu do čehokoliv, co je jen trochu ochotné letět. Moc jsem se nehrnul do vírníku. Ale po letu s ním to skončilo tak, že jsem litoval, že nemám zbytečné čtyři miliony, abych si ho mohl koupit! Ultralighty ve mně nebudí zrovna důvěru, protože já jsem ultratlustý, a i když Jirka Tlustý říkal, že mě sveze – a vím, že on létá s prstem v nose –, musel jsem kupodivu domů. U letadel jde spíš o to, kdo je provozuje.

Když jsem pracoval v Bangkoku na letišti Don Mueang, stála tam řada vyřazených letadel. Jezdil jsem mezi nimi a fotografoval si je. Mimo jiné tam stálo i jumbo společnosti Orient Thai Airlines. Pod ním louže provozních kapalin, z toho teklo i to, co tam nikdo nikdy nenalil. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem viděl, jak ho jednoho dne přitáhli před odbavovací halu, stál u něj zdroj elektrického proudu a evidentně s ním hodlali odletět. Pak k letadlu, které připomínalo kominickou kouli, jak bylo „čisté“, přivezli cestující a ti stoupali po schodech do letadla. Původně jsem si myslel, že něco filmují, ale když odjely schody a letadlo začalo nahazovat motory, ze kterých šla napřed oblaka kouře z nespáleného oleje, který natekl do motorů, bylo mi jasné, že hodlají odletět. V Thajsku mají před každým domem oltáříčky a jsou silně věřící, ale mám dojem, že se jejich bůžci někdy skutečně nadřou! Tak s takovým vrakem bych asi letět nemusel. Ale ono se to letadlo druhý den vrátilo! Víra hory přenáší, proč by nepřenesla i Boeing 747?

Existují letadla, která mají více startů než přistání, jako je Jak-42, přesto jsem s ním letěl, když ho nabízeli ČSA! Naštěstí tehdy byl u aerolinky někdo rozumný a po zkušenostech s Jakem-40 toto nepovedené letadlo odmítl. Letěl jsem i s balonem – úžasná věc! Takže letadlo, do kterého bych nevlezl, asi není, jsou ale společnosti, se kterými bych neletěl.

Kolik neslušných slov řeknete během jedné směny na letišti?

Já letadlům nenadávám, já nadávám lidem kolem nich. Někdy se člověk setká s takovou tupostí a arogancí, že si musí nějak ulevit. Letadla jsou v tom vždy nevinně. Naštvalo mě jednou, když jsem strávil celou noc nad únikem hydraulické kapaliny z Boeingu 757 společnosti British Airways. Nakonec jsme ten únik s kolegou našli a opravili. Ráno jsem to hrdě hlásil kapitánovi. „To jste nemuseli, to je poslední let této mašiny, je prodaná DHL a jde na přestavbu na nákladní stroj.“ Když potom přiletěla v barvách DHL do Prahy, kopnul jsem do kola a řekl velmi neslušné slovo.

Viděl jsem nakladače, jak se blíží k nahozenému motoru. Abych zabránil tragédii, odhodil jsem sluchátka, doběhl ho a srazil na zem. Ležel na zemi a divil se, nad ním nahozený motor: „Co děláš, ty debile?“ – „Sám jsi debil, mohlo být po tobě!“ Nakonec mu to došlo a jsme dodnes kamarádi. Stejně tak mě strhl na zem Jarda Vosátka, když vyjížděl ze stojánky jeden zasloužilý soudruh s Tu-134, aniž by měl od pozemního personálu povolení, a já jsem koukal na druhou stranu, jestli mu ho už mohu dát. Křídlo vytáčejícího se letadla by mě vzalo akorát do hlavy. Pak jsem nadával plynně dost dlouho.

S některými piloty byla těžká domluva. Takový KKK, to bylo neskutečné hovado. Když jsem měl to „štěstí“, že jsem dělal na letadle, se kterým on letěl, můj slovník býval velmi košatý. Kromě tohoto exota jsem většinou s piloty vycházel velmi dobře. Zažil jsem skvělé piloty – i piloty, kteří se neskutečně chvástali, a nakonec bylo jasné, že tím jen zakrývají to, že se bojí létat.

Chtěl jste se svou prací někdy seknout?

Byly chvíle, kdy jsem litoval, že dělám mechanika. Například když jsem strávil na ploše u jumba ve vánici dvě hodiny, protože jsme ho odmrazili – a zavřela se dráha, pak jsme ho odmrazili podruhé – a zase se zavřela dráha… A odmrazovali jsme potřetí. Kolega, který byl poněkud intelektuálně nesmělý, mi sebral auto s tím, že mu končí směna, a nechal mě tam sedět na bobku u příďáku – já si připadal jako Hanč, když hledal Vrbatu. Ale to bylo jen jednou a já vzpomínám hlavně na to, jak mi svět letadel přinesl skvělé kamarády a skvělé zážitky, na to špatné jsem už zapomněl.  

Rozhovor
Foto UP Network

Kompletní magazín se spoustou dalších článků najdete volně ke stažení na