Rozhovor s Vojtou Kotkem

Někdy si připadám dětinský 
a klukovský, jindy zase jako šedesátiletej morous

Vojta na člověka nejdříve působí jako mladý kluk, který sotva vyšel ze školy, po pár větách však poznáte, že máte před sebou dospělého člověka s vyzrálými názory – který bude ovšem vždycky tak trochu rošťák.

Vojto, máte poměrně velké profesní rozpětí. Hrajete v seriálech, filmech i divadle, dabujete, režírujete, moderujete, hrajete na baskytaru ve své kapele… Kdybych se zeptala, jakou z těchto činností byste nejraději strávil zítřejší den, co by to bylo? Co Vás baví nejvíc?

Tak ta muzika je taková nejvděčnější a nejmíň zátěžová. Myslím teda psychicky a stresově, protože fyzicky a zdravotně je zátěžová dost. V divadle i při natáčení máte pořád trochu nervy, aby se něco nepokazilo, kdežto s tou bandou hovad v zádech je vám všecko fakt tak nějak jedno. Ostatně v rokenrolu jde přece hlavně o to, někam přijet, udělat tam bordel a doufat, že vás po cestě zpátky nechytnou. A to je boží. Ale zase se to nedá dělat furt, no. Bohužel.

Nedávno jste byl na obrazovkách České televize k vidění v minisérii o Marii Terezii. Jak jste se v roli Františka Štěpána Lotrinského cítil? A jak Vám seděla paruka?

Popravdě to bylo ze začátku hodně divný. Zvlášť když jsme před natáčením zkoušeli kostýmy a ladili paruky. Nehotové polotovary, které ještě nevypadají ani zdaleka tak přijatelně, jak to ve výsledku mohlo působit, vám na sebevědomí před natáčením nepřidají. Ale pak, když kolem vás všichni vypadají podobně přiblble, si na to zvyknete.

Je nějaká historická etapa, která Vás nějakým způsobem přitahuje, fascinuje? Kterou byste třeba rád zachytil ve filmu? A je nějaká historická postava, kterou byste si rád zahrál?

Dost mě přitahuje pravěk, takže nějaký ten australopiték nebo raději homo habilis, se kterým mám asi víc společných rysů… Ne, si z Vás střílím. (smích) Historických postav, které by bylo zajímavé hrát, je určitě celá řada. Přijde mi, že je ale zásadní hledat příběh a jeho paralelu s tím, co se odehrává v současnosti. Historie se opakuje, ale některá období a jejich realistická specifika se nám mohou zdát už příliš vzdálená. Víc než historická dramata mě poslední dobou baví dobové stylizace. Absolutní fikce zasazené do nějakého časového období.

Na kterou svou filmovou nebo seriálovou roli vzpomínáte s největší nostalgií?

Zatím snad asi na žádnou. Na nostalgii budu mít čas, až budu jednou nohou v hrobě. Rád ale vzpomínám na natáčení Hořícího keře. Nejenže šlo o skvělou roli v jedinečném projektu s obsahem, ale i setkání s režisérkou Agnieszkou Holland bylo něco, nač je hodno vzpomínat.

Rozhodl jsem se vyprávět příběhy – a to mě naplňuje

Na tohle už se Vás ptala asi spousta lidí, ale přesto: Proslavil jste se ve dvou legendárních dvojicích. Jedna z nich byla s Jirkou Mádlem ze Snowboarďáků, druhá s Lukášem Pavláskem z populární reklamní kampaně pro jednoho mobilního operátora. Vídáte se s těmito pány dál, stali se z vás dobří kamarádi?

Máte pravdu, ptala! (smích) S těmito pány se skutečně dál vídám. Ono je téměř nemožné se v tak malé zemi nepotkat. Nicméně pokaždé když je oba vidím, padneme si do náruče, pevně se stiskneme a většinou to končí u něčeho dobrého k pití.

Zajímáte se o dění kolem sebe, čtete noviny, díváte se na zprávy? Nebo to radši neřešíte?

Zajímám. A musím říct, že to všechno i poměrně intenzivně prožívám. Rozhodl jsem se ale držet se svého kopyta a veřejně se k politice nevyjadřuji. Nemyslím, že je špatně, když to někdo z mých kolegů dělá. Je to každého právo, ale taky každého věc. Mně je nějak žinantní přistoupit na to, že bych ze své „pozice“ vůbec mohl někoho nějak ovlivňovat. Byť i jen výzvou, aby šel volit. Já vlastně ani nechci, aby šli lidi volit, protože jim to říká Vojta Kotek, jestli mi rozumíte.

Působíte na mě, že to máte takzvaně „v hlavě srovnané“. Nenapadlo Vás někdy jít do politiky?

V politice svoje místo rozhodně nevidím. Jsem na politika příliš emotivní, a navíc necítím, že by to byl můj úděl. Já se rozhodl vyprávět příběhy, to mě naplňuje a tak, myslím si, můžu být svému okolí nejvíc nápomocný. Pokud vůbec nějak.


Vojta Kotek (* 8. ledna 1988, herec a režisér)

Vojtěch Kotek se narodil v Praze do umělecké rodiny. Po studiích na gymnáziu se přihlásil na filmovou akademii FAMO v Písku, kde vystudoval režii. Diváci Kotka poznali již v útlém věku, když daboval Harryho Pottera ve stejnojmenné sérii fantasy filmů nebo hrál v seriálu Pojišťovna štěstí. Nejvýrazněji se však do jejich paměti zapsal rolí Rendyho v celovečerním filmu Snowboarďáci. Od té doby ušel výrazný kus cesty a má za sebou nejen nespočet televizních, filmových i divadelních rolí, ale i účinkování v kapele TH!S, kterou založil se svými přáteli.

Rozhovor
Foto Pavel Hejný

Kompletní magazín se spoustou dalších článků najdete volně ke stažení na