Rozhovor

Nejsem hvězda jako Karel Gott

Jana Plodková

Jana Plodková patří mezi herečky, které si pečlivě vybírají scénáře a za své role se pak rozhodně nemusí stydět. Poprvé na sebe upozornila rolí Čárkované ve Vratných lahvích. Je držitelkou Českého lva za roli ve filmu Protektor a hraje v Divadle Na Zábradlí. Letos je Jana téměř na roztrhání – po seriálu Já, Mattoni a sitcomu Kosmo byla na obrazovkách k vidění v ostře sledované taneční show StarDance. Málokdo o této křehké herečce tuší, že si nejlépe odpočine u rybaření.

Jaká je nejotřepanější otázka, na kterou se Vás novináři ptají?

Nejvíc se mě ptají na Českého lva a na práci po něm, protože všichni vědí, že té práce pak moc nebylo – a co si o tom myslím. Pak se teď samozřejmě ptají hodně na StarDance a minimálně na divadlo. A pak přesně takové ty otázky – proč jsem začala s herectvím, nebo jestli jsem byla od malička taková hravá.

To jsou přesně ty otázky, které mám připravené. A na co byste naopak chtěla, aby se Vás někdo zeptal? Máte něco, k čemu byste se chtěla vyloženě vyjádřit?

Asi ne. Já bych se samozřejmě ráda vyjádřila ke všemu, co se děje, ale vlastně to úplně nejde, protože lidi mě chytnou za slovo. Vlastně jsem ve výsledku ráda, že v rozhovorech brouzdám okolo tady těch primitivních, základních věcí, co se týkají mojí práce. Protože lidé vlastně určitý druh upřímnosti nesnesou, protože pak člověka hned napadnou za to, že je herečka a co si o sobě vůbec myslí a že vůbec nemá právo k něčemu se vyjadřovat.

Dá se s negativními reakcemi vůbec smířit?

Dá. Já si to vždycky tak odzoomuji, nebo si to přirovnám k třísce, protože když se vám vrazí tříska do prstu, taky to nemáte jako takovou bolest, že byste umírala, ale je to prostě jenom tříska. Přesně tak je to s těmi negacemi – s diskusemi o tom, jak vypadám, co dělám, jak se tvářím, jak se chovám. Těch lidí, co sedí u počítače a nemají nic jiného na práci než plivat na ostatní lidi, těch je pár a není to globální. Já vím, že jsem nikdy nic tak špatného, abych se musela stydět, neudělala.

Píšou Vám naopak diváci zamilované maily?

Úplně zamilované maily ne, ale píšou mi, že se jim líbí, jak hraji a v jakých filmech se vyskytuji… Samozřejmě na sociálních sítích se občas někdo projeví v tom smyslu, že by rád byl víc v kontaktu, ale ti lidé zas nechápou, že to není úplně možné. Nikdy jsem se ale nesetkala s tím, že bych slušně odpověděla, že ne a že by mě někdo úplně „vyf*ckoval“.

Takže Vám před domem nikdo nestanuje?

To zatím ne. Tady na Vinohradech by to ani nešlo – stanovat. (smích) Nejsem Karel Gott, nebo jiná taková velká hvězda.

Vy se ani neukazujete v televizních talk shows nebo cooking shows jako někteří jiní herci…

To ne. Nemám to ani v plánu. Nebo takové ty vědomostní soutěže, to ne.

A proč tam nechcete?

Já nemám potřebu být všude a chci dělat jenom to, co mě baví. Toto zrovna není žánr, který by mě zaujal, abych se potřebovala tímhle způsobem prezentovat. Jsem radši doma. (smích)

Četla jsem, že máte doma kocoury…

Mám dva kocoury. Jednomu jsou tři, druhému dva. Zrovna jeden mi dneska rozkousal krabici. Asi už přestanu kupovat granule, budu jim kupovat jenom krabice a bude všechno v pohodě. (smích)

Změnila se se zvířaty nějak atmosféra u Vás doma?

Strašně. Je to hrozně dobré. Prvně jsem si říkala, jestli to nemám jako náhradu za dítě, ale vlastně ne, protože skoro odmalička měli naši psa. Mně zvířecí energie dělá hrozně dobře – to, jak mísí tu lidskou energii.

Teď z jiného soudku: jak jste se připravovala na StarDance? Těsně před začátkem soutěže musely být tréninky asi dost náročné…

Do začátku StarDance jsme měli ve všední dny trénink každý den, tak čtyři hodiny denně. Když jsem si pak uvědomila, že soutěž začíná za chvíli, úplně se mi z toho udělalo špatně. Ne že bychom neměli hotový tanec, to vůbec ne, ale ta představa, že už to začne, i když jsem se na to strašně těšila… Je to přímý přenos a ten pohyb nedělám celý život, tak se mi třeba klepou nohy nebo jdu nohama do x a nemám tu jistotu, že bych to vystřihla na jedničku a byla si jistá. Ale přežila jsem to. (smích)

A jaká byla spolupráce s Vaším tanečním partnerem? Uklidňoval Vás?

On mě chválil. Já spíš musela uklidňovat jeho, protože on byl v té soutěži poprvé, nikdy nic takového jako kamery a focení nezažil. On z toho byl vyjukaný víc než já. Tak jsme se uklidňovali navzájem.

Jaké je to tančit a být v tak těsném kontaktu s člověkem, který je v podstatě cizí?

Je to strašně zvláštní. Nejtěžší na tom pro mě bylo to, že najednou vám dají člověka, kterého vidíte poprvé v životě. Jak jsme se neznali, tak jsme neznali ani svoji mimiku. Když máte přítele nebo kamarády, už víte, co jejich výraz znamená. Když jsem se soustředila, tak on si myslel, že jsem naštvaná. A když se soustředil on, to stejné jsem si přesně myslela já. Teď už podle mého výrazu ví, jestli chci mluvit, nechci mluvit, nebo v jaké jsem náladě.

Měnilo se vlivem tréninků nějak Vaše tělo?

Nějak mi to narostlo. Ale čím víc se soutěž blížila, tím byly tréninky těžší. Na začátku to bylo lehoučké, později čím dál tím horší. Měli jsme docela náročné choreografie, které mě samozřejmě bavily. Začínali jsme waltzem, pak jsme měli sambu, to byl masakr – minuta a půl sprintu. Když jsme to zkoušeli třikrát, tak mi už v první půlminutě tuhly nohy. Kondička rostla, ale nerozumím tomu, jak to někdo může dělat dobrovolně. Je to strašná dřina.

Co říkáte nadpisům z bulvárů, že vlivem tanečních tréninků „kynete“?

No co, to je bulvár, já řeknu rostu, oni, že kynu.

A choreografie, ty vymýšlel Váš taneční partner Michal Padevět?

Ano. Choreografie vymýšlel Michal, ale vždycky mě k tomu nechal něco říct. Takže jsme si našli videa a dávali dohromady prvky, které se nám líbí a které nám také šly, protože já samozřejmě neumím rozštěpy a provazy.

Měla jste pro samé tréninky vůbec čas na nějaký odpočinek?

Vůbec. Přes víkend jsme oba s Filipem (partner Filip Žilka – pozn. red.) na jeden den odpadli a zůstali jsme doma na gauči – klasický „gaučink“. A pak ten druhý den jsme jezdili na ryby. Mám rybářský lístek, ale jezdíme na rybník, kde není potřeba. Tam si vyčistím úplně hlavu. Máme dvě židličky, celý vak s pruty, krmení. Rybářskou čepici ani zelené kalhoty s vestičkou nenosím. Ale speciální outfit od Jakuba Polanky na druhou stranu také nemám.

Práci jakých českých režisérů sledujete?

Mě baví Zelenka, se kterým jsem jednou pracovala. Mám ráda Jitku Rudolfovou. Josef Tuka, Slobodanka Radun jsou skvělí. Bavil by mě Honza Prušinovský – s tím bych chtěla dělat nějakou komedii. Moje láska je ale Tim Burton… toho zbožňuji. Hrozně by mě bavilo hrát v jakémkoli jeho filmu. Miluji tu jeho filmovou stylizaci, jeho fantazie je totiž obrovská. To je můj sen: třeba taková Alenka v říši divů. Nebo cokoli od něj s Johnnym Deppem.

Máte ještě ambice hrát v zahraničí?

Už bych nebyla ochotná se přestěhovat kamkoli, protože je mi tady dobře a mám tu zázemí, ale občas se tu objeví nějaká koprodukce. Tak jdu na casting… A skončím v posledním kole s brunetou. A dostane to bruneta. (smích)

Jana Plodková (*5/8/1981), Herečka

Česká herečka, držitelka Českého lva za ženský herecký výkon v hlavní roli ve filmu Protektor. Po vystudování Janáčkovy akademie múzických umění v Brně účinkovala v HaDivadle a hostovala i na jiných divadelních scénách. Od roku 2014 je v angažmá v Divadle Na zábradlí. Jejím partnerem je optik Filip Žilka, se kterým má dva kocoury. Letos jste ji mohli vidět hned několikrát na obrazovkách České televize – ve výpravném seriálu Já, Mattoni a ve sci-fi sitcomu Kosmo. Objevila se také v osmé řadě taneční show StarDance… když hvězdy tančí, kde se probojovala až do finále.

Více najdete v tabletovém magazínu, který je dostupný pro iOS a Android, nebo pro PC.
Rozhovor
Foto Michaela Džurná pro ONA Dnes/MF Dnes

Kompletní magazín se spoustou dalších článků najdete volně ke stažení na