Mám rád od všeho trochu

Herec Igor Orozovič se věnuje všemu, co ho baví a naplňuje. Kromě herectví, které považuje za hlavní obor a řemeslo, to jsou hudba a výtvarné umění. Na začátku listopadu vstoupí do kin film Přání k narozeninám, kde ztvárnil jednu z hlavních rolí. Z čeho měl na začátku natáčení strach?

Přání k narozeninám je letní komedií. Jaké to bylo natáčení?

Převládá mi jedna obecná emotivní vzpomínka – pohoda. Šel jsem mimo jiné do tohoto filmu právě proto, že to byla letní záležitost, komedie, skoro roadmovie… Tak když už přijít o dovolenou, tak ji aspoň nahradit jinou dovolenou. Ne, že bychom se flákali. Naopak. Makali jsme. Ale v takovéhle konstelaci je práce zábavou.  

Kolegové to dokonce nazvali letním táborem se skvělou náladou.

Mají pravdu. Bylo to totiž výjimečné tím, že jsme tam byli prakticky pořád všichni spolu. To bývá běžné u divadla, ale ne u filmu, kdy se během natáčení s většinou kolegů ani nepotkáte. Tady jsme si prošli takovým tím prvním seznamováním, socializací ve skupině, společnými zážitky, prací a legrací i dojemným loučením. Zásadní bylo, že jsme si všichni asi docela sedli. Taky se mohla sejít parta lidí, co si lezou na nervy. Přiznám se, že jsem se zpočátku bál tolika výrazných hereckých a komediálních osobností – bál jsem se, že to mimo kameru bude nekonečný souboj eg o pozornost. Ale opak byl pravdou. Možná si dokonce všichni uvědomovali, že to hrozí a že tohle musí být společná práce. A všichni z obsazení jsou neskutečně moudré osobnosti. Takže to nakonec bylo úplně super a snad ani tu ponorku jsme nestihli mít. 

Eva Holubová, která ztvárnila postavu Vaší maminky, Vás zná už od mala, bydleli jste v sousedství, dokonce Vás jako miminko přebalovala… Prý k Vám měla mateřský vztah i během natáčení Přání k narozeninám, a to včetně dobrých rad. Poslouchal jste ji?

Je to tak. Já potom „přebaloval“ Káju a Adama. Často jsme je s bráchou hlídali. A teď jsme spolu s Evou vlastně poprvé od té doby spolupracovali. Ona má vysokou sociální inteligenci a empatii a je to taková matka všech. A mně v jednom momentu, kdy jsem měl krizičku, hodně pomohla dlouhým telefonátem.

Byla to Vaše první spolupráce s režisérkou Martou Ferencovou?

Ano. A asi všichni z naší filmové rodinky vám řeknou, že je to anděl. Tak trpělivá a v klidu… Měla to s náma těžký, protože jsme byli jako banda nezvladatelných dětí. 

Natáčení prý bylo náročné, hodně postav v záběrech, náročné lokace. Co ale bylo nejnáročnější?

Barák, ve kterém jsme natáčeli. Tam to společné soužití bylo nejintenzivnější. A Tom Klus. Neviděli jsme se pořádně od DAMU. A teď najednou dvojička. Intenzivní v mnoha rovinách. 

V poslední době se začínáte prosazovat i jako zpěvák. Znamená to, že se chcete více věnovat hudbě než hraní?

Chci se jí rozhodně věnovat víc. Ale ne na úkor hraní. Baví mě, když se všechno navzájem doplňuje. Ale je fakt, že do projektu svého prvního sólového miniturné „Když chlap svléká tmu“ jsem dal hodně svého volného i pracovního času. Byl to masakr, ale jsem rád, že jsem se hecnul udělat tak velký krok. Byl to můj sen. Byl to obrovský zážitek. Snad i pro diváky. Už plánujeme další koncerty a hraní.

Máte zkušenosti z velkých divadelních scén, z těch menších, i z otevřených venkovních. Jaký je mezi nimi pro Vás rozdíl?

To by bylo na dlouho. Pro mě je veliké jeviště větší dřina. Nejen v tom, že musíte na jevišti vynaložit mnohem víc energie, ale taky v tom, že se vám vrací mnohem méně energie od diváků. Ale když se to povede, tak to je nádhera – třeba potlesk v Národním divadle po Kytici je vzácně vřelý a silný a člověk si váží toho, že se smí takové nádhery účastnit. Taky se musí vynaložit dost energie, ale panuje většinou uvolněná letní atmosféra a příroda a projíždějící sanitky dodávají něco, co v zavřeném baráku nezažijete. 

Diváci Vás znají z televizní série Polda, kde jste hrál spolu s Davidem Matáskem. Jaké to bylo?

Bylo to super. Pro mě zásadní záležitost a zkušenost. A režisér Jarda Fuit je skvělý i jako člověk, je to s ním vždycky sranda. Natáčení bylo náročné v tom, že jsme s Davidem byli skoro ve všech obrazech, což znamenalo čtrnáctihodinovou pracovní směnu a pak ještě večer představení. Už jsem pak byl unavený a bylo mi líto, že nezvládám další uměleckou seberealizaci. Díky tomu, že jsem odešel, jsem mohl nazkoušet úchvatný muzikál Lazarus a zrealizovat svůj sen – představení Bezruký Frantík v Divadle pod Palmovkou. Ale nostalgie je potvora, stýská se mi, a vypadá to, že možná ještě bude pár dílů a že se v nich ještě objevím.  

Do činohry Národního divadla vstupuje režijní duo SKUTR, s nímž jste už spolupracoval na velmi úspěšné dramatizaci Erbenovy Kytice. Můžete prozradit, na co dalšího společného se můžeme těšit?

Všichni v Národním jsme zvědaví a těšíme se. Zatím jsem obsazen do titulů, které SKUTŘI dělat nebudou. Na mě čeká Hordubal, kterého bude režírovat Michal Vajdička, se kterým jsem se vždy chtěl potkat. A pak Naši furianti. SKUTŘI budou dělat Nebezpečné známosti a to si myslím, že bude pod jejich režií pecka. 

Kdybyste si musel vybrat, čemu se budete věnovat, byl by to film, televize, divadlo, koncertování nebo malování? A proč?

Sofiina volba. To nedám. Mám rád od všeho trochu. Výtvarno je asi nejvíc v rovině koníčku a odpočinkové záležitosti. Herectví je samozřejmě můj hlavní obor a řemeslo, takže ho opustit nechci a nemohu. Hudba je lék a láska a umím si představit, že bych s ní obcoval permanentně. A vlastně to dělám. Ale je to ještě dlouhá cesta k pořádné profesionalizaci. 

Co dalšího připravujete?

Nedávno jsme odpremiérovali inscenaci Marta na letní scéně musea Kampa. Představení o životě Marty Kubišové, se kterou jsem mimochodem měl tu čest hrát v muzikálu Touha jménem Einodis. V Martě celá herecká obsada funguje i jako kapela, a tak jsme všichni dost dřeli, abychom ty songy zvládli zahrát. Vzal jsem to i jako hudební výzvu, abych musel drtit hru na piano. Je to čirá radost. Tak s Martou takhle trávíme léto. Jinak začínám pracovat na dalším singlu. Po Náušnicích to bude asi jeden můj oblíbený duet. Budeme připravovat koncerty a taky se budu připravovat na šansonové vystoupení s Jihočeskou filharmonií, které jsme už dvakrát museli odložit. Je toho dost. 

Takže to, že letní čas je zároveň časem prázdninovým, u Vás neplatí?

Kromě věcí, které jsem zmínil, budu na konci srpna nahrávat česko-francouzskou hru s režisérkou Lucií Málkovou. Nahrávání by mělo proběhnout v Belgii, takže to bude taky trochu dovolená. Snad. Jinak jsem si tvrdě uhájil trochu volna. S kamarády z gymplu pojedeme do Skotska – divoké pobřeží a pak naše oblíbená destilerka Talisker! A pak bych, pokud to politická situace dovolí, rád vyrazil do hor a do přírody– Gruzie. Byl jsem kdysi v Arménii a byla to nádhera. Chci tyhle destinace stihnout zažít dřív, než je sežere západní civilizace.

Igor Orozovič (* 7. července 1984)

Vystudoval činoherní herectví na pražské DAMU. Za prvním angažmá šel do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, nyní je desátým rokem členem Národního divadla v Praze. Hraje v celé řadě filmových a televizních projektů (mj. Devadesátky, Polda, Jedině Tereza, Milada). Spoluzaložil Cabaret Calembour, k jehož představením píše hudbu a podílí se na textech. S kapelou Igor Orozovič & Co. se vydává i na koncertní dráhu. Hraje na klavír, zpívá, věnuje se výtvarné práci.

Previous Next