Filmová recenze – Velký (ne)návrat Johnnyho Deppa

Jen chvíli poté, co soud Johnnyho Deppa zprostil obvinění vznesených jeho exmanželkou, začal filmový svět volat po hercově návratu. Ten se jmenuje Minamata a v českých kinech na něj dojde už v září.

Ve skutečnosti jde o takový návrat ne-návrat: drama inspirované reálným případem totiž vzniklo ještě před koronavirovou pandemií. Distribuční premiéru navíc odsunula i zmíněná soudní přetahovaná, jež zbožňovanou hvězdu nadlouho zdiskreditovala. Přesně před rokem apeloval režisér Andrew Levitas na americké studio MGM, aby s uvedením Minamaty neotálelo: když pro nic jiného, tak z úcty k obětem tragédie, léta přehlíženým a ponižovaným.

Město Minamata, jež dalo snímku jméno, nechvalně proslavila nemoc způsobená rtutí unikající do moře z místní továrny. Od padesátých let minulého století evidovaly japonské úřady přes tři tisíce obětí, ve skutečnosti jich však má být až desetinásobně víc. Mnohé dodnes čekají na odškodnění a právě jim chtěl Levitas věnovat svůj snímek. 

Naneštěstí je to právě tento – bezpochyby ušlechtilý – záměr, co výsledek devalvuje. Z každé věty, z každého pečlivě aranžovaného výjevu (vizuální podoba filmu nezapře režisérovu výtvarnou kariéru) křičí snaha být v prvé řadě politickým manifestem, a až v té druhé příběhem. Přitom filmy, jež dokázaly přepsat dějiny, uspěly paradoxně právě proto, že nerezignovaly na osobní rovinu. 

Tu v Minamatě obstarává pouze postava Eugena Smithe, dříve úspěšného, nyní životem (a alkoholem) značně zbitého fotoreportéra, jemuž cesta do ohniska tragédie poskytne druhou šanci. Od znetvořených obětí, jež fotí, střídavě utíká k lahvi a cynismu, aby se vzápětí zastyděl a bojoval za jejich důstojnost. 

K nepoznání proměněný Johnny Depp ho hraje s rozkoší a nasazením sobě vlastním, což funguje všude tam, kde do sebe narážejí japonská uhlazenost s nesnesitelností abstinujícího staromládence. Ostatní postavy bohužel nepřekročí stín bezejmenných figurek, tváří z (umně rekonstruovaných) fotografií. K nejsilnějším patří scény, v nichž za ně promlouvá obrazová kompozice, jakmile však promluví, má to blíž k mexické telenovele než ambicióznímu americkému dramatu. Jednotlivé osudy si přitom vysloveně říkají o to, aby byly vyprávěny. Vlastně by býval stačil obratnější scénář a Minamata mohla být víc, než jen exhibice Deppova prvoligového herectví. I když díky Bohu za něj.

Previous Next

Minamata