Filmová recenze – vIndické dobrodružství s francouzským „Boratem“

Nebudu lhát: Lásko, neblázni! není pro hloubavé publikum, a už vůbec ne pro citlivé. Jakkoli se zprvu tváří, že (v duchu francouzských tradic) půjde tvrdě proti předsudkům a sociální nespravedlnosti, nakonec se žádná revoluce nekoná. A vlastně ještě že tak.

K pochopení komedie, jež umí být osvobozujícím způsobem „crazy“, ale i prostoduchá tak, že to až bolí, vede cesta jedině přes pochopení osobnosti Redouana Bougheraby. Rodák z Marseille s alžírskými kořeny totiž platí ve Francii za hvězdu. Především youtubová generace miluje jeho úderné a nevybíravé skeče, jež ho dostaly až na největší scény Francie. Jako první stand-up komik vůbec vyprodal například slavný marseilleský fotbalový stadion s kapacitou přes šedesát tisíc diváků, a protože se postupně objevil hned v několika úspěšných francouzských komediích, bylo jen otázkou času, kdy si natočí svou vlastní.

Ta je přitom přesně takovou, jakou ji Bougherabovi fanoušci chtějí mít. Přehlídkou skečů, jimž dominuje ego a šarm populárního komika. Nekorektní, ztřeštěná, povrchní, současně ale i nějakým zvláštním způsobem roztomilá. Originální zápletka sice slibuje kombinaci sociální satiry a cestovatelské exotiky, autoři ji však nechali rozpustit v univerzální směs více či méně vtipných situací, jež snad ani nikdy neměla ambici být plnohodnotným filmem. Bougheraba sám v ní řádí jako dělník z továrny na matrace, jenž dostal na výběr mezi propuštěním a „delokalizací“ (odtud i původní název Délocalisés). Příslib dvojnásobného výdělku ho přiměje vzít místo mistra v indické pobočce a odstěhovat se i se snoubenkou do Kalkaty, tam se však jeho plány samozřejmě rychle zvrtnou.

Autoři se zapřísahají, že jejich hlavní tvůrčí motivací byl boj s národními i rasovými stereotypy, paradoxně však mnohé z vtipů právě ze stereotypů vycházejí. A tak například Indové tu zůstávají primitivními ušmudlanci, kteří jsou k popukání, když jedí rukama nebo mluví lámanou francouzštinou. Budiž však tvůrcům ke cti, že podobně nevybíravě tepou i do vlastních řad: hlavní hrdina dává Indům lekce francouzského „zevlingu“, učí je na všechno si stěžovat, stávkovat a brát si nemocenskou, i když jsou zdraví jako řípy.

Právě satira na francouzskou společnost jde mimochodem komikovi nejlépe, zatímco některé jeho prvoplánové slovní hříčky a vtípky (Pan Vlezdořiť a paní Prdelié) řadí Bougherabovo „umění“ na úroveň Troškových „veseloher“. Trestuhodně nevyužité je pak prostředí Kalkaty, kde štáb strávil několik týdnů, aniž by se to na výsledku jakkoli projevilo.

Suma sumárum, červen má pro filmové fanoušky v rukávu mnohem lepší kousky než tento, a pokud máte za celý měsíc jenom jednu možnost zajít do kina, rozhodně ji nepromarněte s Bougherabovou exhibicí (osobně sázím na Boyleovu netrpělivě vyhlíženou novinku 28 let poté). Jestli však potřebujete jen vypnout mozek a pošimrat bránici, berte úlet s francouzským „Boratem“ jako právoplatnou možnost.

Previous Next

Lásko, neblázni

Hodnocení redakce