Filmová recenze – Na východní frontě peklo

Nejprve v Berlíně, následně na festivalu Jeden svět: všude, kde se dokument Východní fronta promítal, sklízel ovace ve stoje. Po právu – jako výpověď o válce, již skrze média sledujeme více než rok, a přesto o ní stále nevíme dost, funguje skvěle.

Rozhrkaná sanitka, skupina válečných zdravotníků zachraňuje postřeleného vojáka. Cesta do nemocnice, snímaná z vnitřku kabiny, působí ve své brutální autenticitě jako příslovečná jízda peklem. Sanitka se řítí zničeným městem, po rozbitých silnicích a přes zátarasy. Každá zatáčka se musí hlásit, lékaři padají a zase vstávají, aby těžce raněného udrželi při životě. Je to jedna z nejakčnějších scén, jaká kdy vznikla, přesto nám přijde, že minuta v ní trvá hodinu – stejně jako zoufalým lékařům.

I kdyby se ve filmu Vitalije Manského a Jevhena Titarenka nic dalšího neodehrálo, těch pár minut z úvodu jeho legitimitu obhájí. Naštěstí se v něm odehrává dost, i když častěji mimo kameru než před ní. Sugestivní záběry z fronty střídají ty ze zázemí, zdánlivě idylického a „normálního“, do nějž válka zasahuje pouze prostřednictvím dialogů. Dalo by se jimi šetřit, dlouhé rozmluvy a pospolitost rodinných tabulí zbytečně obrušují pozornost, kontrast s realitou války je však díky tomu pádnější.

Svědectví a úvahy zdravotníků, k nimž se počítá i režisér Titarenko, zajímavě osvětlují povahu konfliktu, mnohem výmluvnější nicméně jsou výjevy ze samotné fronty; a ani se v nich nemusí bojovat. Jejich aktéři, zdravotničtí dobrovolníci ve vojenské výstroji, procházejí zpustošenou zemí a stávají se svědky „Dantova Pekla“ (jak postapokalyptickou scenérii sami trefně pojmenovávají).

Opuštěné zákopy nepřítele, z nějž sbírka pozapomenutých předmětů dělá člověka s příběhem. Trosky vybombardovaných paneláků slepě shlížející do krajiny. Vyčerpané stádo krav, jež čeká pomalá smrt v bezedném bahně bojiště. Na Východní frontě člověku neutkví slova, ale němé obrazy zmaru, hrůz a beznaděje.

Východní fronta

Hodnocení redakce