Filmová recenze – Špatné věci se dějí. Ale dobré víc

Počátkem roku nadchl publikum v Sundance a vy se nyní můžete přesvědčit, že právem: Sorry, Baby, jeden z nejlepších debutů tohoto roku.

Když napíšu, že je to film o životě s traumatem, vycouváte z kina. Což by byla neodpustitelná chyba, protože se na něj překvapivě dobře dívá. Eva Victor, režisérka, autorka scénáře a představitelka hlavní role, dokázala ve své prvotině obdivuhodně vybalancovat drama s humorem. Ač popisuje těžké věci, jejich váha na diváka dopadá jen jakoby mimoděk.

„Občas nad TÍM přemýšlím a cítím, jak moc TO bylo špatné. Ale někdy nad TÍM nepřemýšlím vůbec, a připadám si proto trochu provinile,“ svěřuje se v jedné (z mnoha) dokonale vypointovaných scén hlavní hrdinka Agnes neznámému muži na obrubníku u silnice, z níž sjela kvůli panickému záchvatu. Agnesina slova bezděčně vystihují stav, do nějž nás její příběh dostává: občas nám je z něj tísnivě a smutno, ale většinou plyne zázračně lehce, ba skoro bezstarostně, a tak často se u něj smějeme, až si připadáme nepatřičně.

Agnes (Eva Victor) poznáváme postupně v několika kapitolách, které časově nenavazují. První je plná radosti a smíchu – Agnes, jež po studiích zůstala bydlet nedaleko školního kampusu v Nové Anglii, navštíví její nejlepší kamarádka Lydie (rovněž skvělá Naomi Ackie), čerstvě těhotná a žijící v New Yorku. Jen z několika málo náznaků vyzvíme, že Agnes v minulosti cosi bolestně poznamenalo. 

Druhá kapitola se věnuje přímo „té věci“, jak Lydie pojmenuje fakt, že Agnes zneužil její vysokoškolský profesor. Samotný akt znásilnění nikdy neuvidíme: odehraje se za zavřenými dveřmi profesorova domu, jejž sledujeme v dlouhém, znepokojivě statickém záběru zvenčí. Agnes sama jej pak navíc popíše tak věcně a nedramaticky, až možná leckoho napadne, že se zase „tolik“ nestalo. Což je samozřejmě záměr, protože přesně na postoj „zase tolik se nestalo“ naráží velká část obětí sexuálního zneužití. Jako by tam, kde chybí modřiny a šrámy, nebylo ani újmy.

Ve scéně ze soudního dvora, kam Agnes musí jako členka poroty sestavené z řadových občanů, padne i věta, že „bez přímého svědectví není jistoty, že byl spáchán zločin“. Když se instruující žalobkyně zeptá, zda se stal někdo obětí zločinu, Agnes se nejprve nesměle přihlásí, ale vzápětí ruku zase rychle stáhne. „Všechno, co mám, je jeden utržený knoflík,“ vysvětlí své zaváhání věcně a jako by v tom byla beznaděj všech těch, kdo mají taky „jenom utržený knoflík“. 

Hloubku zoufalství, do nějž se Agnes propadá, vycítíme v podstatě jen z dílčích výjevů a krátkých okamžiků, často navíc paradoxně úsměvných. Například když okno svého bytu polepí stránkami disertační práce, za niž ji školitel vychválil do nebes (načež ji zneužil). Když knihou dobije trpící myš, kterou kočka zranila, ale nezabila. A nakonec když několikaměsíční dítě své nejlepší kamarádky zasvěcuje do tíhy života. „Mrzí mě, že se ti stanou ošklivé věci a je mi tě tak trochu líto, protože o tom ještě nevíš. Ale občas se zlé věci prostě dějí,“ říká a v očích má bolest, smíření i naději. 

Sorry, Baby je překrásný film o tom, že i se „špatnými věcmi“ se dá vyrovnat. Že prostě patří k životu, stejně jako ty dobré. Že jde jen o to najít cestu. A hlavně mít ji s kým hledat. „Až se ti ty špatné věci stanou, řekni mi o nich. Vyslechnu tě a nebudu vyděšená. Je to aspoň něco.“

Previous Next

Sorry, Baby

Hodnocení redakce