Střihoruký Edward

Film, který ani po čtvrtstoletí nezestárl. Rozvíjí tradiční téma, které známe od dob Jackyla a Hyda, od dob Quasimodových. Prostě: jde opět o střet mezi tím, jak člověk vypadá, a jaký je tam někde uvnitř.

Na zámku postaveném vysoko nad lidskými obydlími žije geniální, a jak už to tak bývá, trochu podivínský vědec. Sestaví člověka, ovšem není to zrůda Frankenstainovského typu, zdá se, že se mu pod rukama rodí docela zdařilý chlapec, jenže... vědec zemře. A to ještě před tím, než dokončí své dílo, na svět přichází Edward, který má místo rukou – velikánské nůžky. A tak je považován za zrůdu.

Ne ovšem malou Peggy, která jej přivede ke své rodině, kde všichni zjišťují, že Edward je možná trochu stydlivý a podivínský, ale uvnitř milý, a že dokonce rozumí i citům srdce, to ve chvíli, kdy se potkává s okouzlující Kim. Navíc: jeho ruce, pardon, nůžky, dovedou s trávníkem, porostem i vlasy nebývalé věci. Happy end se ale nekoná, protože i v tomto tajuplném světě se najde dost těch, kteří začnou ukazovat na Edwardovu jinakost a nebezpečnost... Edward vůbec netuší, co se mu to ti lidé snaží říci...

Zápletka by to jistě mohla být banální a možná až příliš sladká, to by ovšem film nesměl režírovat Tim Burton a pro spolupráci si nevybrat Johnnyho Deppa. Ano, toho Deppa z Pirátů z Karibiku, o kterých ovšem tehdy ještě nikdo nic nevěděl. Jeho Edward je skutečně dokonalý – emoce vyjadřuje de facto jen obličejem a očima, ale takým způsobem, že nemůže nenechat chladného vůbec nikoho. Přidejte k tomu neodolatelnou Winonu Ryderovou jako Kim, a pak už jen stačí sednout k televizi a nechat se unášet jemným příběhem, emotivní hudbou Dannyho Elfmana a exhibicí Johnnyho Deppa...