Rozhovor s Šimonem Šafránkem

Principem tvorby je filtrovat šeď

O filmech nejdříve psal a pak je začal i točit. A od slov a obrazů v knize svých kamarádů se dostal i k natočení dokumentu King Skate o živelné skateboardové komunitě v šedivém socialistickém Československu 80. let. Šimon Šafránek svůj film uvedl na festivalu v Karlových Varech, kde se mu dostalo fantastického přijetí, nyní ho vyslal do běžných kin v ČR a záhy bude také uveden na České televizi.

Sám jste na skateboardu nejezdil, co pro Vás tedy bylo impulzem pro natočení snímku o skejťácích?

Kniha Prkýnka na maso jsme uřízli mých kamarádů Martiny Overstreet a Michala Nanoru, která se právě téhle komunitě věnuje. Bylo to tam hned. Slova mi vyskakovala do očí, křičela neobvyklým zaujetím a vášní, láskou. A ty fotky! Archivní momentky, které vibrují i po letech pohybem. Právě ten pohyb mě zaujal především, protože co je film, když ne pohyb? Tekutý čas, který můžu prožít a zažít, zatímco u fotky si příběh a kontext domýšlím. A jízda na skateboardu pro mě navíc má odjakživa romantický nádech svobody.

Jak Vás mezi sebe při natáčení přijala někdejší skejťácká komunita?

V tom byla klíčová producentka Kateřina Černá, která se v ní v 80. letech pohybovala. Když mě zaujala ta knížka, oslovil jsem právě ji, protože se známe z festivalů v Cannes, a ona hned věděla, o co mi jde. Skejťáci to brali jako její projekt. Pak mi strašně pomohl Vojta Kotek, který nám sháněl dobové záběry v archivu a díky svému organizačnímu talentu dával lidi dohromady.

Jízda na skateboardu pro mě má odjakživa romantický nádech svobody

Jak náročné bylo poskládat film z archivních i nových záběrů ve střižně?

Od loňského září až do Vánoc jsme stříhali každý den kromě víkendů. Střihač Šimon Hájek i já vodíme děti do školy, a tak jsme se ve střižně potkávali už po osmé ráno, díky čemuž jsme byli hodně produktivní. Pak jsme ještě do března řešili nějaké dodělávky. Pomohlo mi taky, že jsem měl dost precizní scénář. Ve střižně mě to baví, tam se celý ten film skládá dohromady.

Nestresovalo Vás, že jde o Váš celovečerní debut?

Naopak. To bylo na té práci dobrodružné.

Co bylo na King Skate nejtěžší?

To bylo jako jít do kopce: každý krok je těžký, ale zábavným způsobem. Nastal například moment, kdy na natáčení přišel jeden z protagonistů Honza Peterka a prohlásil, že nebude mluvit, protože má něco se zuby. Tak jsem to s ním musel vyřešit jinak a nakonec z toho vznikly vtipné momenty, třeba jak jezdí s kamarádem Zobákem na prknech ve dvojici. Potom se zase pořád něco předělávalo ve střižně. Takže jsem se spíš věci učil a bavilo mě to, než abych z toho měl nervy v kýblu.

Vidíte u nás dnes komunitu s podobným duchem, jako byla tehdejší skejťácká? Takovou, o které by se dal za třicet let natočit dokument?

To si musíme počkat třicet let. Ale nemyslím si, že by dnešní děcka byla jiná jen kvůli tomu, že mají smartphony.

Jak jste se během dospívání bouřil Vy?

Proti mým rodičům se dost dobře bouřit nedá, oni mi ve všem vycházeli vstříc. Kamkoliv jsem se vymezil, tam mi poskytli prostor. Když jsme si ve třeťáku na gymplu s kamarádem obarvili vlasy, moje matka jen konstatovala, že jsem měl použít silnější odbarvovač. A že mi radši nějaký koupí sama. Ale měl jsem spíš problém celkově s životem v Čechách. Kamarádil jsem se s cizinci, mluvil pořád anglicky, jezdil ven a nechtěl tady být. Pak jsem žil nějakou dobu v Berlíně a když jsem se vrátil, naučil jsem se i u nás všímat si věcí, které jsou zajímavé. A to je vlastně princip tvorby: filtrovat šeď a snažit se najít něco barevného.

O skateboardingu už několik dokumentů vzniklo, hlavně Dogtown and Z-Boys o kalifornské scéně v 70. letech. Inspiroval Vás?

Ten film se dá těžko překonat. I když – záleží na vkusu. Je rychlý, je v něm obrovské množství muziky, pracuje se v něm s obrazem a zvukem až agresivně, na někoho to může být moc. Podobně jako v dokumentární sérii The Defiant Ones o hudebních osobnostech Dr. Dre a Jimmym Iovinem, kterou jsem nedávno sledoval s otevřenou pusou.


Šimon Šafránek (* 20. září 1977, filmař, spisovatel a novinář)

Od začátku století natáčí videoklipy pro české (Tata Bojs, Sunshine, The Prostitutes, Moimir Papalescu And The Nihilists) i zahraniční (Pelussje, Hangmás, The Fullbliss) projekty. Pro Českou televizi natočil hudební sérii Kombo, koncertní záznamy vystoupení J.A.R. nebo Tomáše Kluse a dokument o revivalových kapelách Země revivalů. Napsal román Fleischerei 36 a novelu 23, jako novinář přispívá do českých periodik články o filmu. Působí též v DJ uskupení The Fakes. Dokument King Skate je jeho celovečerní debut.

Rozhovor
Foto Michal Čížek

Kompletní magazín se spoustou dalších článků najdete volně ke stažení na