Rozhovor s Armandem Assantem

Herectví je život filozofa

Gentleman, který hraje gentlemany, komediant staré školy a aktivista za mír, tím vším a mnohým dalším je Armand Assante. Je nejznámější v rolích elegantních gangsterů, ostatně podobnou postavu ztvárňuje také v novém seriálu z produkce SPI.

Mohl byste divákům prozradit něco o zápletce Mister Mayfair, na co se mohou těšit?

Hlavní postavy filmové trilogie se snaží změnit svůj život a v určitých ohledech se odpoutat od svojí minulosti. Moje postava je Max, zosobnění renesančního muže, který byl zvlášť jako mladý člověk všestranně nadanější a vyspělejší než jeho okolí. I v pokročilejším věku zůstává výraznou osobností, je to gentlemanem starosvětského šarmu a elegance. Opustil New York a po anabázi v kontinentální Evropě se snaží usadit v londýnské čtvrti Mayfair, kde chce strávit poslední desetiletí svého života. Otevře hudební klub, který se rychle stane vyhlášeným, a obklopuje se zajímavými a talentovanými lidmi. Jenže, jak se brzy ukáže, svojí minulosti jen tak neuteče. Když ho dostihne, začíná pro Maxe divoká jízda. Čeká ho nečekaná a vášnivá romance, ale také smrtelné nebezpečí a spousta akce.

Co Vás na Mister Mayfair nejvíc baví?

Vyrůstal jsem v uměleckém světě, za mlada jsem se hudbou dokonce živil jako bubeník v kapele nebo zpěvák. Deset let jsem hrál v divadle, účinkoval jsem i v několika muzikálech. Moc jsem si proto užíval práci na filmu Králové mamba začátkem devadesátých let, plného hudby a tance. A podobným projektem je Mister Mayfair. Věřím tomu, že diváci budou také uneseni skvělou hudbou, která v trilogii hraje jednu z hlavních rolí.

Praha je podle mého jedno z nejmagičtějších míst na světě

Co byste vzkázal přímo čtenářům Skylink magazínu?

Že je Mister Mayfair jedinečný projekt, svého druhu hudební cesta plná radosti a lásky, ale také dramatických zvratů a okamžiků plných akce. Vaši předplatitelé se mohou těšit na výrazné postavy, které žijí neobvyklé životy. Jsou to výjimeční lidé, kteří se ale nikdy nezbaví stínů svojí minulosti. Jako Max, který vyrůstal na ulicích New Yorku.

Pracoval jste na několika filmových projektech s humanitárním zaměřením, na Balkáně nebo v Kazachstánu.

Točil jsem krátké dokumenty, které pro potíže s financováním nakonec vznikly jen dva. O nášlapných minách, které zbyly po hrůzné válce v Jugoslávii. Tehdy šlo o skutečně palčivý problém, a já rozjel kampaň za odstranění min z chorvatské krajiny. Iniciativa nakonec měla nečekaně velký dopad, na odstranění těchto pozůstatků války přispěly mimo jiné Spojené státy a věci dostaly do pohybu. Druhý film jsme natáčeli v Kazachstánu, tedy v zemi, která se tehdy vzdala jaderných zbraní zděděných po Sovětském svazu, ve své době čtvrtého největšího nukleárního arzenálu na světě. Ovšem v letech 1949 až 1989 na střelnici v kazašském Semipalatinsku proběhlo nepředstavitelných 439 jaderných testů. Je to téměř zapomenutý příběh, archivy se teprve otvírají. Představte si ale ten environmentální dopad, a zajímavé je také gesto prezidenta Nazarbajeva vzdát se těchto zbraní hromadného ničení.

Už jste někdy navštívil Česko nebo Slovensko?

Ano, udržuji dlouholeté a hluboké přátelství s jednou rodinou z Prahy. Ve stověžatém městě nad Vltavou jsem byl několikrát, a zvlášť z návštěv v létě jsem si odvezl mnoho nezapomenutelných zážitků. Praha je podle mého jedno z nejmagičtějších míst na světě. Praha v období Vánoc, to je jako ocitnout se v pohádce.

Které byly největší výzvy Vaší kariéry?

Když se věnujete umění, žijete alespoň v některých ohledech odloučeně od světa, tak trochu život filozofa. Herectví proto pro mě není jen povolání, ale způsob života, životní filozofie. Je to přitom hodně nestálá a nepředvídatelná cesta, kariéra, kterou nejde plánovat. V naší branži navíc panuje extrémní konkurence. Herectví se přitom musíte zcela odevzdat, podobně jako se hudebník celý ponoří do svojí hudby. Přestože je život umělce zpravidla dost tvrdý, děláte to pro lásku k umění. Nesmíte mít žádná očekávání týkající se publika, svojí finanční situace, ani svojí emoční pohody.

Kdy jste se tedy zamiloval do herectví?

Od jedenácti nebo dvanácti jsem se učil na bicí a zpíval, v průběhu puberty jsem začal hrát i zpívat také před publikem. Prý jsem byl přirozeným šoumenem. Když mi bylo šestnáct, učarovalo mi herectví a rozhodl jsem se je studovat. Netušil jsem, jak složité řemeslo to je, ale bral jsem to hodně vážně. Dodnes mi hraní nepřipadne jako jednoduchá disciplína, ale moc mě baví nacházet si cestu k určitému příběhu a pak se jej snažit předat publiku. To je ostatně pointa herectví, ať stojíte na jevišti divadla nebo před kamerou.

Často hrajete gangstery, detektivy, právníky a podobně. Baví Vás takové postavy?

To je zajímavý postřeh. Do rolí vás většinou obsazují podle charismatu a možná ještě větší měrou na základě vašeho vzezření, což mi také vysloužilo mnoho mých rolí. Výsledný výkon ovšem opět závisí na síle příběhu, který musí mít určitou univerzální rovinu. Do filmů jako Mafián, Na břehu nebo Americký gangster jsem nejenže byl dobré obsazení takříkajíc typově, ale především jsme pracovali s velmi povedenými scénáři.

Za Mafiána jste obdržel cenu Emmy za nejlepšího herce v hlavní úloze. Řekl byste, že je to váš největší herecký úspěch?

Tento film si vysloužil hodně chvály po celém světě, takže pokud jej někdo považuje za vrchol mojí herecké kariéry, rozhodně mu to nebudu rozmlouvat. Sám se ale neohlížím za svými rolemi a neříkám si, která je moje nejpovedenější. Je fakt, že řekněme nejvýznamnější role v kariéře herce jsou ty s největším mezinárodním ohlasem. Ale mám za sebou i úlohy ve filmech, které nezaznamenaly větší úspěch u publika, kritici nebo kolegové z branže ovšem můj výkon velice oceňovali. Každopádně když se ohlížím zpět, nevidím ani tak ohlasy na určité role, ale tvůrčí proces v jejich pozadí.

 


Armand Assante (*4. října 1949, herec, malíř, básník)

Na stříbrném plátně nebo televizní obrazovce patří mezi povědomé tváře, málokomu se ale vybaví jeho jméno. Účinkoval přitom ve stovce filmů a skoro dvaceti seriálech, a za roli ve snímku Mafián (1996) získal Emmy. Zahrál si také v 1492: Dobytí ráje (1992), Soudce Dredd (1995) či Americký gangster (2007).

Rozhovor
Foto FilmBox

Kompletní magazín se spoustou dalších článků najdete volně ke stažení na