Filmová recenze – Velké dějiny z malé kuchyně

Končí rok 1992. V malém banskobystrickém bytě se schází rodina Varchalovců, aby spolu přivítali rok nový, v němž už nebude existovat společný československý stát. A máme co jsme chtěli, celovečerní debut Michala Kunese Kováče, připomíná noc, kdy se psaly „velké“ dějiny, ale soustředí se na ty „malé“, žité ve stísněných kuchyňkách a ošuntělých obývácích.

Varchalovci jsou typická česko-slovenská rodina, jež si neuměla představit ani život „s pomlčkou“, natož se závorami mezi národy, které se donedávna nazývaly bratry. Dělení někdejšího Československa, téma, jež by samo vystačilo na film, nicméně Kováč používá překvapivě pouze jako kulisu. To, co se u borovičky a kapustnice řeší nejdramatičtěji, jsou jizvy mnohem starší a hlubší: ukáže se totiž, že hlava rodiny, do té doby bezúhonný a oddaný manžel a otec tří dětí, spolupracoval s StB.

Kováčův snímek, na debut až překvapivě vyspělý a uvědomělý, devalvuje řada drobných, leč rušivých zkratek, nelogičností a klišé. Scénář z pera tří autorů (Tomáš Dušička, Maroš Hečko a David Cormican) navíc líčí události značně předvídatelně. Přesto disponuje atmosférou, jež člověka sugestivně vrací do pocitů a myšlenek dávno milosrdně zamlžených a současně jim umí dávat dnešní kontext.

Když se rodina, náhle a nečekaně postavená před bolestná fakta, musí vypořádat s dilematem, zda odsoudit, či odpustit, člověku dojde, že opravdu nic na světě není černobílé, dokonce ani to, co se černobílým zdá být. Že volba mezi dobrem a zlem často ve skutečnosti bývá spíše volbou mezi dvěma zly. A že když se něco rozpadá či boří, zbývá většinou ještě pořád dost toho, o co se lze opřít.

Když měl film natočený ve slovensko-kanadské koprodukci na podzim premiéru, často se o něm mluvilo jako o slovenských Pelíšcích. Těmi není už jen proto, že s kombinací humoru a dramatu pracuje o poznání těžkopádněji. Přesto má podobnou náladu, vizuální pojetí a v neposlední řadě také obsazení: hlavní partnerskou dvojici totiž ztvárnil Bolek Polívka a Eva Holubová. To oni snímek táhnou, to oni mu dodávají dynamiku, která dává zapomenout, že vlastně vůbec není dokonalý.

České barvy hájí ještě Jan Budař coby přizvaný partner jednoho z potomků, bohužel zrovna jemu velí scénář hojně poučovat (z pozice vysokoškolského profesora vysvětluje některé dějinné motivy), a to jeho výkon značně poškozuje. Většina zúčastněných herců v čele s dojemně ztrápeným „zrádcem“ Adym Hajdu a Annou Šiškovou v roli raněné, leč obdivuhodně pevné manželky, nicméně dokáže diváka pro svůj příběh získat. Co víc, udrží jeho pozornost, i když za celou tu dobu nevytáhnou paty z bytu. A byť se nakonec příběh uzavírá snad až příliš zjednodušeně, něčím se nás dokáže dotknout. A to se počítá.

Previous Next

A máme, co jsme chtěli

Hodnocení redakce