Filmová recenze – Šumaři v továrně

Dva bratři a hudba jako hybná síla: francouzská novinka Kapelo, hraj potěší (nejen) ty, kdo milují Milese Davise a Nedotknutelné.

Třetí celovečerní film Emmanuela Courcola patří mezi ty zdánlivě přehlédnutelné, na něž by vás nejspíš ani nenapadlo jít: pochodová kapela a továrna na severu Francie, to nezní zrovna jako trhák. Jenže po úspěšném festivalovém tažení dokázal tenhle skromný snímek přitáhnout jen za první tři týdny od premiéry přes milion diváků, dohromady jich pak na něj přišlo ještě o milion víc. Stejně jako v úvodu zmiňovaný hit Erica Toledana a Oliviera Nakache totiž umí těžké věci úlevně odlehčit, dodat pocit, že se vlastně nic tak hrozného neděje a soustředit se na to hezké. Příběh Kapelo, hraj odstartuje zdrcující diagnózou, a přesto na ni během několika minut dokážeme zapomenout a většinu času se jen bavíme.

Thibaut (Benjamin Lavernhe) a Jimmy (Pierre Lottin) jsou bratři, kteří by se za normálních okolností nikdy nepotkali. Jednoho vychovali adoptivní rodiče v buržoazní části Paříže, druhého prarodiče na předměstí industriálního Lille. Z jednoho se stal mezinárodně úspěšný dirigent, druhý „hákuje“ v tovární kantýně. O vzájemné existenci neměli dobrých čtyřicet let ponětí a zůstalo by to tak, kdyby jednoho dne Thibaut neomdlel na zkoušce svého orchestru. Od lékařů se dozví, že má leukémii a musí co nejrychleji sehnat dárce kostní dřeně, ideálně pokrevně spřízněného.

Načež se začnou dít věci: sestřina dřeň není kompatibilní, protože vůbec není jeho sestra, matka nepřipadá v úvahu, protože vlastně není matka a vůbec je všechno jinak, než si celý dosavadní život myslel. Vyhledá tedy svého dospělého bratra Jimmyho, kuchaře, jehož má zprvu za obhroublého venkovského balíka, a i když z něj po nějakém čase pomoc skutečně vymámí, chvíli to vypadá, že tím jejich společná historie skončí. Pak ale nakoukne do Jimmyho mládeneckého kamrlíku a zjistí, že je to v podstatě hudební svatyně. Že ten, koho měl zprvu za prosťáčka, poslouchá Milese Davise, hraje na trombón a disponuje absolutním sluchem. Jinými slovy, že o takovém bratrovi vždycky snil.

Pak už stačí jen informace, že pochodová kapela, v níž Jimmy hraje, shání nového dirigenta a je tu příběh, který lze sice v mnohém předvídat, ale naštěstí má spoustu nápadů a hlavně duši a humor. A hudbu s velkým H! Zatímco sociálně-politická linka filmu v podobě boje za práva stávkujících zaměstnanců továrny zavání plakátem, pasáže, v nichž „šumaři“ z Walincourtu neohrabaně zkoušejí hrát Ravela nebo kde bratři u klavíru sdílejí své hudební sny, mají náboj, vtip i potřebné emoce. „Dějiny hudby v kostce“, scéna, v níž Thibaut na několika málo akordech vysvětlí, jak se prolínají jazz a klasická hudba, by pak zasloužily včlenit do povinných školních osnov – lépe to snad ještě nikdo nikdy nevystihl.

K dokonalosti Nedotknutelných, s nimiž bývá často srovnáván, filmu Emmanuela Courcola přece jen něco chybí – Kapelo, hraj nemá objevný příběh ani revoluční zpracování. Náladu s nimi ovšem sdílí téměř bezchybně. A byť v něm jde celou dobu doslova o život, je to paradoxně jeden z nejlepších „feel-good“ snímků posledních let.

Kapelo, hraj

Hodnocení redakce