Filmová recenze – O mušketýrech jinak. A zase dobře

Jak osvěžující je vidět v době počítačově chladných marvelovských superhrdinů (a superhrdinek) biják, v němž jde o lidské vášně a bojuje se v nich tělo na tělo, respektive kord na kord. Ve jménu cti je stará dobrá „rytírna“ s přívlastkem: plná a vyvážená, věrná těm nejlepším žánrovým tradicím, a přitom jiskrná a svěží jako mladé víno.

Šermířské souboje znal herec Vincent Perez hlavně jako jejich protagonista: sám mluví o více než třech desítkách filmových zápasů, mj. třeba v Královně Margot (1994) nebo Fanfánovi Tulipánovi (2003). Celé roky prý snil o tom, že jednou natočí film, kde šerm nebude hrát roli dobového doplňku, ale stane se přímo jeho tématem. Film, kde se herci budou bít, jako by jim šlo doopravdy o život, kde se v akčních scénách nebude „podvádět“ prostřednictvím triků a kaskadérské výpomoci. Sen si splnil, až když se naučil režírovat: Ve jménu cti je jeho čtvrtým režijním počinem, navíc si ho i napsal, vyzdrojoval a zajistil pro něj jednoho z nejzkušenějších koordinátorů akčních scén, mistra šermu Michela Carlieze. A nutno říct, že vášeň pro věc křičí z každého jeho políčka.

Příběh Perezovy moderní variace na „rytírnu“ spadá do období, v němž byly ve Francii zakázány, leč stále hojně provozovány takzvané souboje cti – duely, jimiž si mezi sebou vyřizovali prostřednictvím zbraní účty muži dotčení urážkou, výsměchem či lží. Těžko vymýtitelná tradice, jež se francouzskými dějinami táhla přes mnoho staletí a definitivně skončila až po druhé světové válce, formovala i život „mistra meče“ Clémenta Lacaze (Roschdy Zem) a plukovníka Berchèra (Perez). Oba se ve filmu střetnou hned několikrát a jsou to nervy drásající scény plné emocí, jejichž intenzita hravě zastoupí slova.

Podprahově navíc scénář klade znepokojivé otázky po smyslu toho všeho: skutečně i tak abstraktní hodnoty, jako jsou čest a důstojnost, stojí za to moře prolité krve? A kde vlastně leží hranice mezi uraženou ctí a dotčenou ješitností? Perspektivy se různí a překvapivě nezávisí na pohlaví. Když se do hry vmísí feministka a průkopnice ženského šermu Marie-Rose Astié de Valsayre, jeden by čekal, že její pohled bude „žensky pragmatický“ – ale i ona ve jménu „své“ věci vzývá muže k soubojům a neváhá za ni prolévat krev.

Právě postava Astié dává klasickému příběhu další vítaný rozměr. A byť mnozí režiséra viní z laciného nadbíhání trendu #MeToo, budiž mu ke cti, že téma feminismu včlenil do příběhu organicky, jako přirozený požadavek doby, která ženám život nijak neulehčovala. Když Astié její protivník v souboji obviní, že má proti němu výhodu, protože vyměnila sukni za kalhoty, když ji muž na ulici častuje nevybíravými nadávkami, protože si v dešti dovolila zvednout okraj urousaných šatů, když marně vysvětluje mužům, že i ona má právo hájit svou pověst a čest, člověk s ní nemůže než souhlasit – a ani nemusí být žena.   

Možná že některé věci Perez Ve jménu cti zjednodušuje, možná že některé postavy by zasloužily větší scenáristickou péči a hloubku. V rámci žánru ale snímek funguje až nadprůměrně dobře a cenu, již mu přiřkli diváci posledního festivalu v Karlových Varech, dostal naprosto zaslouženě.

Previous Next

Ve jménu cti

Hodnocení redakce