Filmová recenze – Navrch žlutý, uvnitř bílý

Jeden z nejočekávanějších debutů letošního roku, Letní škola Dužana Duonga, slibuje bourat stereotypy a vyvracet mýty spojené s vietnamskou komunitou. Ambice se sice ztratila kdesi v překladu, ale jako exkurze za hranice běžně dostupného, pohled za poodhrnutou plachtu vietnamského stánku (když už jsme u těch stereotypů), funguje celkem obstojně.

Nutno říct, že Duong o komunitě, z níž pochází a jíž se ani po šedesáti letech soužití nedaří s Čechy adekvátně prolnout, točí systematicky už více než dekádu. Poprvé zaujal krátkým dokumentem Mat Goc (2014), v němž se zabýval vnitřními konflikty generace tzv. banánových dětí – Vietnamců vyrůstajících v Česku, kteří se cítí kulturně „navenek žlutí, uvnitř bílí“. O tři roky později slavil úspěch s krátkým hraným snímkem Bo Hai (2017) o generační propasti mezi Vietnamci, již do Čech přišli, a Vietnamci, kteří se tu narodili: Duong za něj získal několik cen a nominaci na Českého lva za nejlepší studentský film.

Letní škola, 2001 pokračuje v nastoupené cestě, jen o něco sofistikovaněji a dospěleji. Po režijní stránce ji lze určitě považovat za příslib, nohy jí však podráží nevyrovnaná dramaturgie, resp. scénář, jenž jako by nevěděl, co říct dřív (Duong na něm spolupracoval s producentem Lukášem Kokešem a Janem Smutným).
 
Příběh z přelomu tisíciletí se odehrává v kulisách příhraniční vietnamské tržnice, kde Duong od svých čtyř let vyrůstal. Znalost prostředí a jeho zákonitostí, pro Čecha v mnohém nepochopitelných a neproniknutelných, zhodnotil v debutu takříkajíc do mrtě. Svět, který nám v něm otevírá, disponuje nevídanou energií – pořád se v něm něco děje a neustále je v něm něco v pohybu. Výrazně k tomu přispívá i dynamická kamera a specifické barevné tónování. Tvůrci sami se odkazují k ranému dílu hongkongského režiséra Wong Kar-waie, i laik však zaznamená „jiné“, rozhodně víc asijské než evropské vizuální ladění – a vzácně přitom nejde o prázdnou manýru, nýbrž právoplatný, a hlavně funkční prvek moderní filmové řeči.

Oč obdivuhodněji se manýře vyhýbá forma, o to nevyhnutelněji k ní směřuje obsah. Princip jedné a téže události nahlížené skrze různé postavy, takzvaný Rašomonův efekt, využívá v dnešní době kde kdo, pokud však nevychází přímo z podstaty a potřeb příběhu, výsledku spíš uškodí, než pomůže. Což je bohužel i případ Duongova debutu.

Košaté vyprávění o rodině, jež má svá traumata, tajemství a problémy obvyklé (děti v pubertě, neúspěšné podnikání) i méně obvyklé (techtle s vietnamskou mafií), až příliš těká mezi nastavenými cíli. Chvíli řeší sexuální identitu, chvíli identitu národní, chvíli vychovává, chvíli baví, chvíli dojímá a chvílí jen tak dokumentárně sleduje a popisuje. Výsledkem je, že ztrácíme nejprve přehled a posléze i zájem, takže když nám totéž běží před očima podruhé či potřetí, jednoduše nevidíme důvod, proč nad tím přemýšlet.

Což je při tak slibném rozjezdu škoda, ale naštěstí rozjezd není totéž co jízda – ta teprve (doufejme!) přijde. 

Letní škola, 2001

Hodnocení redakce