Filmová recenze – Film seslaný z nebes

Dva hlasy a archivní záběry: jako seznam ingrediencí pro celovečerní dokument to zní možná až příliš minimalisticky, přesto z nich Tomáš Bojar dokázal splést tvar živější a plnější než kinohit o Žižkovi. Good Old Czechs.

Srovnání je to samozřejmě lehce nemístné, vždyť co si může být vzdálenější, než půlmiliardová „dobovka“ a komorní dokumentární film? A přece mají leccos společného. Například ústřední hudební motiv: středověký chorál Ktož jsú boží bojovníci prostupuje v různých variacích oba snímky, jen v tom Bojarově ovšem plní jinou než ilustrativní funkci. Styčným bodem je i téma hrdinství a vlastenectví, v případě filmu věnovanému stíhacímu pilotovi Františku Fajtlovi a střelci v bombardéru Filipu Jánskému však v mnohem přesvědčivější a koncentrovanější podobě. Přitom bez patosu a křeče, se samozřejmostí, jež odzbrojuje.

Film s názvem vypůjčeným z autentické britské hlášky funguje až zázračně. Baví od začátku do konce, přitom se v něm v podstatě „jen“ vzpomíná: skrze černobílé obrázky a skrze monology letců, zpřítomněných výhradně v dobových záběrech. Kouzlo tkví v tom, že se tu s obojím pracuje nadmíru rafinovaně. A poctivě – z pestré mozaiky dobových, většinou všednodenních výjevů získá člověk pocit, že v evropských filmových archivech nemohlo zbýt ani políčko, jež by Bojar a spol. nevytěžili.

Piloti ústy (mimochodem opět pečlivě vybraných ne/herců) líčí, jak vnímali válku, pro co „hořeli“, co nenáviděli a čeho se báli, přičemž obraz (a hudba) si jdou často pro svou vlastní pointu či katarzi. A že jich je! Uhrančivý záznam nočního bombardování, doprovázený ohlušující kakofonií hudby a burácení motorů, působí o to víc, že se při nich piloti vyznávají ze strachu. „Strašně se mi chtělo žít,“ říká jeden. „Nejsem chrabrý, bojím se,“ slyšíme od druhého, jenž proto dokonce odmítl medaili za zásluhy.

Převládají záběry z válečného zázemí, na nichž se nakupuje, sportuje, tančí, miluje, zkrátka žije, nechybí však ani syrové (a divákovi soudobých zpráv v mnohém povědomé) momentky z pekla východní fronty. Vše trefně dokreslují postřehy protagonistů, osobní a výstižné. Dozvíme se tak například, že zatímco „v Anglii se nefňuká a při náletech se čtou v krytu noviny“, na francouzské frontě mají čas i na šampaňské a v nepřipraveném Polsku spoléhají na hrdost. Až Rusko je ale to místo, kde „jsme viděli opravdové hrůzy války“ a kde jsou lidé „vážní a ustaraní“.

Nutno říct, že za dokonalý výsledek nevděčí Bojar pouze svému talentu a týmu snů (střihač Šimon Špidla, skladatel Dalibor Kocián alias Stroon), ale stejnou měrou i těm, jimž se věnuje. Fajtl i Jánský, jejichž knižní vzpomínky posloužily jako zásadní zdroj, byli totiž sami skvělými vypravěči a pozorovateli. Jak Bojar kdesi s nadsázkou pronesl, to oni dva jsou „skuteční“ dokumentaristé. Aneb takhle to vypadá, když spojí síly nejlepší s nejlepšími.

Previous Next

Good Old Czechs

Hodnocení redakce