Filmová recenze – Na poušti se neodpouští

Když Drobná nehoda vyhrála Velkou cenu v Cannes, sem tam se vedle ovací ozval i hlas pochybnosti. Teď má poslední film Džafara Panahího dvě nominace na Oscara a člověk se neubrání kacířské otázce: je skutečně tak dobrý, nebo jde spíš o výraz solidarity s pronásledovaným režisérem?

Jednu věc lze říct s naprostou jistotou: Drobná nehoda je ze všech Panahího snímků nejodvážnější a nejpřímočařejší. Režisér, jehož íránský režim za kritický postoj ztrestal několikanásobným vězněním a zákazem umělecké činnosti, jako by do něj vetkl veškerou svou dosavadní frustraci a vztek. Na místo obvyklých metafor se tu „na férovku“ řeší těžké politické křivdy a nepřítel je pojmenován pravým jménem.

Vše přitom začne na první pohled nevinně: bezstarostnou jízdou tříčlenné rodiny íránskou krajinou. V jedné chvíli vběhne řidiči Eghbalovi pod kola toulavý pes, což zkazí náladu především dcerce, do té doby radostně křepčící na zadní sedačce. Matka však celou věc smázne konstatováním o drobné nehodě, božích úkladech a špatně osvětlených silnicích a cesta může nerušeně pokračovat. 

Atmosféra zhoustne teprve o pár kilometrů dál, když se auto definitivně rozbije a rodina musí požádat o pomoc. Protéza na Eghbalově noze totiž vydává zvuk, jenž opraváři Vahidovi, bývalému politickému vězni, živě připomene jeho někdejšího mučitele. Následuje únos a pak divoká jízda pouští lemovaná dalšími raněnými dušemi s touhou po pomstě. Výsledkem je něco mezi thrillerem, psychologickým dramatem a svérázným westernem.

Film se přitom nesnaží za každou cenu budovat napětí: sám domnělý nepřítel hrozbu nepředstavuje, to spíš nejistota, hádky a neschopnost naslouchat druhým. Sevřenost příběhu, jenž skupinu zmatených duší vězní vprostřed nehostinné krajiny a povětšinou uvnitř auta, nicméně dusnou atmosféru živí dostatečně na to, abychom vydrželi sto dva minut extrémního minimalismu bez pocitu nudy.

Úplně upřímně: jisté monotónnosti se Drobná nehoda přece jen nevyhne, a to ani navzdory obdivuhodné vynalézavosti ve střihu a scénáři. Rozohněného Panahího však naštěstí neopustil cit pro absurditu, jenž náročným tvarem tu a tam probleskne a oživí ho. A hlavně je tu finále, které samo vydá za tisíc cen: úlevu nepřinese, ale je tak dokonale vygradované a palčivě zneklidňující, že na něj jen tak nezapomenete. 

Drobná nehoda

Hodnocení redakce