Formule 1: Když roboti z F1 bojují s emocemi

Rádi bychom vídali upřímné projevy frustrace nebo vzteku, zloby nebo nesouhlasu. Ale není nám přáno. Posledními temperamentními postavami s názorem byli ve Formuli 1 Jacques Villeneuve a Juan Pablo Montoya. A ještě Mark Webber se zdál, že má vlastní rozum. Mika Häkkinen zařadil špatný rychlostní stupeň při Velké ceně Itálie 1998 a vypadl ze závodu z prvního místa. Bezmocně praštil rukavicemi o zem a pak se pod korunami stromů rozplakal jak malý kluk.

 

Vlastně jen o dva roky později se na stejném okruhu během tiskové konference rozplakal Michael Schumacher. Stalo se tak po vítězství o 3,8 sekundy před Häkkinenem, kdy povolilo několikadenní soustředění a mnohaleté profesionální napětí, propíchnuté dotazem na Ayrtona Sennu, jehož počet 41 vítězství Schumacher ten den vyrovnal, a emoční přetlak musel ven. 

 

Že kluci nepláčou? Kdeže. Právě emoce, ať už dobré nebo špatné, nám pomáhají lépe poznat charakter konkrétního pilota F1, a dostat se tak k němu blíž. Mimochodem: právě profesionální chladnokrevnost a absence emocí generuje větší než obvyklý počet anti-fanoušků Sebastiana Vettela. To se ale změnilo při letošní Velké ceně Malajsie, která byla jeho druhým závodem pro Ferrari. Vítězným. Ztělesněné blaho a vlhké oči ukázaly, že Sebastian Vettel má srdce, a to srdce není z kamene. Pravda, nesetkalo se to s pochopením úplně u všech (to ale žádné emoce, a o tom to vlastně celé je!), ale úpěnlivý pláč Rubense Barrichella, který se vítězství dočkal až při svém 125. startu při Velké ceně Německa 2000, s brazilskou vlajkou v ruce, nasadil koláč do krku i tvrdším povahám.

 

Svět Formule 1 se těšil na druhý díl velké bitvy mezi piloty Mercedesu Lewisem Hamiltonem a Nikem Rosbergem. Ten na konci loňského ročníku trval až do posledního závodu.