Václav Hudeček: Na všeuměly moc nevěřím

  • Rozhovor
  • Autor David Shorf
  • Foto Radovan Šubín

Už neuvěřitelných padesát let září český houslový virtuos Václav Hudeček na světových pódiích. Co je jeho životabudič, kolik hodin musí i dnes denně cvičit a co si myslí o sexy holkách, které hrají na barevné housle?

Houslovým virtuosem jste se stal už v patnácti letech. Co se od té doby změnilo? Jak se liší Vaše myšlení dnes od myšlení teenagera, který zničehonic stojí na londýnském pódiu a hraje se slavnou Královskou filharmonií?

Od té doby se zásadně změnilo snad vše. Dávno už nejsem teenager, mám takřka čtyřicet let skvělou ženu, která mi pomáhá, inspiruje a svojí prací duchovně obohacuje. Ve všech orchestrech, se kterými jsem za ta léta spolupracoval, už hraje třetí generace muzikantů, jiný je celý svět. Co se však mého myšlení týká, někdy se přistihnu, že se zase až tak moc nezměnilo. Snažím se zachovat si stále zdravý nadhled a zůstat oběma nohama na zemi.

Když jsem byl malý kluk, měli jsme doma knihu rozhovorů s nejslavnějšími lidmi na světě a v ní jste byl i Vy. Vedle Belmonda nebo Charlese Aznavoura. Vnímají dnešní lidé Vaši hudbu jinak než tehdy?

Na tomto příkladu je patrné, že i když člověk v časech minulých dělal výhradně takzvanou vážnou hudbu a nesnažil se nijakými triky „přibližovat“ toto umění širokému publiku, bylo možné se stát tak známým, že mohl být zařazen i do takové hvězdné společnosti. Nutno však dodat, že se začátky mojí profesionální dráhy odehrávaly koncem zázračných 60. let, kdy československá kultura byla světovým pojmem a naše vážná hudba patřila ke světové špičce. Dnešek je samozřejmě úplně jiný, ale stále je dost skvělého publika, které plní koncertní sály, jen se o tom v médiích nemluví, a někdy mám pocit, že se to přímo tají.

Jak se díváte na krásné sexy dívky, které hrají na barevné elektronické housle? Jde jim o popularizaci vážné hudby. Kdyby Vám bylo dnes osmnáct, jak byste se stylizoval? 

Opravdu si myslíte, že sexy dívenky, snažící se přiblížit Vanesse Mae, propagují vážnou hudbu? Vždyť tu už dnes nehraje ani ona sama. Pár taktů nebo známá melodie, upravená a přeinstrumentovaná pro úplně jiné nástroje, nic nikomu nepřiblíží. Může to být zajímavé, pokud úpravu dělá zdatný aranžér, ale je to podobné, jako byste přemaloval Rembrandtův obraz a tvrdil, že popularizujete obrazy starých holandských mistrů. Beethoven, Brahms, Vivaldi a další stovky opravdových skladatelů, jejichž díla přežila v některých případech několik století, prokázala ve své původní podobě, že jsou opravdu nadčasová a žádné dodatečné „vylepšování“ nepotřebují. Něco jiného je ovšem situace, kdy dobrý jazzman použije známé téma od kteréhokoliv velikána a na něj improvizuje. 

Populární a klasická hudba se neustále pokoušejí o společné projekty. Symfonické orchestry hrají i s heavy metalovými kapelami, například s Metallicou. A hodně si to užívají. Užil byste si něco podobného i Vy?

Vůbec mi nevadí jakýkoliv hudební styl, který má nápad, vytvoří ho autor s invencí, znalý skladatelského řemesla a interpretovaný prvotřídním muzikantem. Pokud například Marko Ivanovič zinstrumentuje skladby Jarka Nohavici a předvede je na koncertě s filharmonií a autorem, je to nádhera a velké umění. Pakliže se ale pokouší „pomáhat“ vážné hudbě člověk, který nezná pořádně ani základy hudební harmonie, výsledek je tristní. Někdy se dokonce chlubí, že nezná ani noty. To je vážně k pláči. Co se mé osoby týká, nebráním se ničemu, co dělají dobří muzikanti, ať už se tomu říká jakkoliv. Jenom se nepouštím do žánrů, které neumím. Na „všeuměly“ moc nevěřím.

Vaším osudovým okamžikem bylo setkání s legendárním Davidem Oistrachem. Kolikrát Vás vlastně slyšel hrát, než se rozhodl Vám začít pomáhat? 

Budete se asi divit, ale David Oistrach mně slyšel poprvé v Londýně v roce 1967 a hned mi nabídnul pomoc. Měl jsem za ním letět do Moskvy už v září roku 1968. To ale bylo tehdy naprosto vyloučené. Jak známo, v srpnu téhož roku nás okupovala vojska Varšavské smlouvy. A tak jsem díky „bratrské pomoci“ přišel o dva nenahraditelné roky být v péči jednoho z největších muzikantů 20. století. Jsem však nesmírně vděčen i za ty pouhé čtyři roky po roce 1970, protože David Oistrach bohužel v roce 1974 zemřel.

Když byste měl vysvětlit laikovi, čím se odlišuje světová houslová špička od těch ostatních interpretů, jak byste to udělal? Třeba o tenisové špičce se říká, že prvních padesát umí skvěle hrát tenis, ale že absolutní špička má navíc lepší psychiku…

Závidím těm sportovcům, jejichž výkon je měřitelný. Mám-li to zjednodušit, bude to asi takto. Nemusíte toho vůbec moc umět, ale při dobrém „marketingu“ kdekdo uvěří, že jste umělec. Ale mluvme o skutečných umělcích. Samozřejmě, na prvním místě musíte nástroj dokonale ovládat. To je s pílí zvládnutelné pro kdekoho, ale ještě to nic neznamená. Potom musíte mít ono nepopsatelné fluidum, nadpozemské cítění hudební krásy a přesvědčivý výraz. Těžko se to dá slovy vyjádřit a také se to nedá naučit. Je to ten nejpodstatnější díl talentu, aby byla vaše hra znamenitá. Další důležitá vlastnost bude dobrá psychika. V tom se asi budeme s tenisty shodovat. Nezhroutit se na důležitém podiu a zahrát dobře i s horečkou. No, a v neposlední řadě je důležité zdraví a mít štěstí na dobré lidi, kteří vám v začátcích vaší dráhy pomohou.

Poslední vědecké výzkumy z Ameriky dokazují, že Mozartova komplikovaná hudba s „příliš mnoho notami“ stimuluje pozitivně lidský mozek. Uvádí ho prý do provozní teploty, zlepšuje soustředění a zrychluje rekonvalescenci po nemoci. Věříte, že je to možné?

Kdysi mi říkali v Japonsku, že dokonce zvířátka určená ke konzumaci, pakliže jim hrajete Mozarta, mají kvalitnější maso. Naopak hlučná, heavy metalová muzika prý vyvolává až vražednou agresivitu. Z výrazu ve tvářích publika odcházejícího z koncertu, kde zazněla i Mozartova hudba, usuzuji, že na tom něco bude. Fakt je však jeden, že když hraju Mozarta, připadám si, jako bych se dotýkal hvězd. Naprostá nádhera.

U Mozarta prý jde o čelní mozkový lalok…

Já to cítím v krajině srdeční. Slast podobná šťastnému zamilování. Omámení bez drog a alkoholu.

O cvičení a dřině houslových virtuósů panují různé městské legendy. Řekněte, kolik hodin je skutečně maximum, které lze věnovat cvičení?

Čas, který potřebuje profesionální hudebník, který se živí jako sólista, se různí. Závisí to na mnoha faktorech, ale i na množství talentu. Jsou kolegové, kterým nedělá problém cvičit od rána do noci. Někomu stačí méně času a udělá více práce, než ty celodenní „včeličky“. Já pracuji podle potřeby od čtyř do šesti hodin denně. Takže jsem spíš takový rozumný čmelák.

Když se bavíme o houslích, nemůžu se nezeptat na Stradivariho nástroje. Dočetl jsem se, že mají nádherný zvuk ve frekvenčním pásmu 2000–4000 Herzů, kde je lidské ucho nejcitlivější. Prý za jejich unikátní zvuk může tehdejší malá doba ledová, stromy rostly pomaleji, měly užší letokruhy a slabší buněčné stěny. Jiní tvrdí, že jde o asymetrické odchylky dřeva, které uměl jen Stradivari…

Stradivariho nástroje, neboli „stradivárky“, patří k nejslavnějším houslím. Celé tehdejší generace italských houslařů působících hlavně v Cremoně stavěly úžasné nástroje. Moderní doba se snaží už po desetiletí odhalit tajemství jejich krásného zvuku. Spíše než nějakému výrobnímu tajemství věřím tomu dřevu. Vezměte si fakt, že nejslavnější kousky Antonia Stradivariho pocházejí z let 1715–1720. Takže 300 let, co byly postaveny. Houslaři však nástroje vyrábí ze dřeva starého 20–50 let. Uvědomíme-li si stáří stromu, ze kterého je možno materiál získat, musíme přidat dalších 150–200 let. Semínko stromu tedy vzklíčilo někdy před 500–600 léty. To byl přece úplně jiný svět, a nejen ekologicky. A tak jako nevíme, jak nástroje Stradivariho hrály, když byly nové, tak nebudeme nikdy slyšet, jak budou znít za 300 let nástroje současných mistrů. V dnešní době jsou „v módě“ nástroje francouzských houslařů. Jsou asi o 150 let mladší a podstatně zachovalejší než většina Italů a hrají úžasně.  

Jeho housle Hammer Stradivari se v květnu 2006 prodaly na aukci za neuvěřitelných 70 milionů korun. Na jaký nástroj hrajete Vy? 

Vlastním více nástrojů a rád je střídám. Momentálně používám nástroj francouzský „Gand-Bernardel Paris 1877“.

Toužíte po nějakých mystických houslích, které mají v sobě energii starých mistrů? Nebo k nástroji přistupujte čistě technologicky?

Bylo by samozřejmě krásné mít nástroj Canone Josepha Guarneriho del Gesu, na který hrál sám Nicolo Paganini a který je vystaven v jeho muzeu v Janově. Ale sám od sebe ten nástroj stejně nehraje, takže touha může být pouze z úcty a obdivu k Paganinimu. Dobrý muzikant musí zahrát na cokoliv a špatnému nejsou ani Canone nic platné.

Existuje něco, co byste na koncertech nechtěl vidět? Mám na mysli mobily, lidi v džínách nebo tričku?

Pokud mobily nevyzvánějí během koncertu a neblýskají, tak je to v pohodě. Když si mně někdo „cudně“ vyfotí a neběhá přitom po pódiu, moc mi to nevadí. Na koncerty vážné hudby chodí stále kultivovaní lidé a kupodivu ještě převážně vhodně společensky oblečeni, a to dokonce i mladá generace. V divadlech už je to horší. Asi si nikdy nezvyknu na publikum ve svetrech a odřených džínách v Národním divadle, a nejen tam. 

Na co se těšíte v roce 2015 nejvíc?

Na každý hezký den s mojí ženou a s našimi kamarády Mozartem, Beethovenem, Brahmsem, Feuchwangerem, Dostojevským, Monetem, Chagalem, Čechovem.
magazin-265x238px-HDprijimac-CZ.gif Stáhněte si magazín TV <br /> do svých tabletů, mobilů a nově i do PC a Maců.Google playApp StorePC a Mac