Pár strašidel jsem zažil!
Foto Petr Čepela, Jaroslav Kutheil, Zuzana Páchová, Martin Popelář
Je jedním z nejoblíbenějších a také neobsazovanějších herců u nás. Jaroslava Plesla jsme mohli v kinech nedávno vidět v Mimořádné události o samovolné cestě vlakem nebo Posledním závodě o krutém osudu lyžařských legend Hanče a Vrbaty. I na obrazovce jde z role do role, naposledy se představil jako hudebník v kriminálce Stíny v mlze, předtím v sérii o školním ombudsmanovi Ochránce.
Film Mimořádná událost režíroval Jiří Havelka. Spousta herců chce právě s ním spolupracovat. Také jste mu kývl hned?
Scénář s pracovním názvem Vlak se mi strašně líbil. Ale kdyby mě Jirka Havelka pozval v podstatě k jakékoliv spolupráci, tak nebudu váhat. Známe se skoro dvacet let, ještě když jsem dělal na DAMU asistenta Mirkovi Krobotovi a Jirka tam spolupracoval s ročníkem, který jsme učili. Tam jsme se nějak skamarádili a pamatuju si na jeden konkrétní moment, kdy jsme spolu jeli metrem, povídali jsme si, strašně jsme se u toho smáli a já si tehdy říkal, že ten člověk má stejný humor a pohled na svět jako já. Když jsem měl bytovou krizi, tak jsem u něj dokonce bydlel.
Bytovou krizi?
Jeden byt jsem tehdy musel prodat a další ještě nebyl dostavěný a já najednou neměl kde zůstat. Nejdřív jsem bydlel v podzemní ubytovně Dejvického divadla, ale tam jsem asi po čtvrt roce zažil indiány, takže pak už to prostě nešlo.
Co, prosím? Indiány?
Myslel jsem, že mám halucinace. V neděli ráno jsem se v té tmě suterénu probudil a slyšel jsem indiánský zpěv. Vyšel jsem před pokoj, podíval jsem se ještě níž, než byl ten suterén a tam po chodbě najednou prošel indián jak z filmu. Tak jsem si řekl, že už to konečně potkalo i mě, že jsem se zbláznil. Ale zpěv indiánů neustával a najednou kolem proběhly dvě indiánské děti. Tak jsem tak pomalu sešel dolů a tam ve velkém zkušebním sále tančila skupina indiánů kolem totemu. (smích) A jedna ta indiánka se na mě otočila a povídá: Přejete si něco?
Myslím, že i diváka baví, že herec se situací baví a má na ni svůj názor a tím jí vládne.
Takže se to vysvětlilo.
Byli to dejvičtí indiáni, kteří se běžně scházeli v Šárce, ale v zimě jim Dejvické divadlo nabídlo prostor. Chvíli jsme koexistovali, ale pak se mě Jirkovi zželelo a vzal mě k sobě.
Dal Vám i ve filmu vybrat postavu, když jste takoví kamarádi?
A víte, že jo? Nakonec jsme se spolu rozhodli pro postavu Karaivanova, což je pohřebák a je to takový divnochlapík. Baví mě metafyzičnost té postavy, která celý film posouvá do nějakého paralelního světa – on nemluví, protože má bohatý vnitřní život. Navíc je to takový pozdrav z první republiky, člověk, který má v sobě tajemství, nevíte, zda je, či není nebezpečný. Přijde mi, že se situací účastní spíš jako divák a občas do nich vstoupí, ale sleduje to, jako kdyby byl nad sebou. Je to takový most mezi naším světem a mezi dalšími světy. Bylo zajímavé nesledovat to jen optikou Jardy Plesla, ale i optikou Karaivanova.
Také jste při hraní rád nad postavou?
Přesně tak, nemám rád hraní, do kterého herec zabředne emocemi a neumí z toho vystoupit a je zmítaný okolnostmi. Myslím, že i diváka baví, že herec se situací baví a má na ni svůj názor a tím jí vládne.
Jdete z role do role. Jak jste zvládal lockdown před dvěma lety, kdy se vše najednou zavřelo? Měl jste našetřeno, nebo hrozilo, že budete muset dělat něco jiného?
Nějakou rezervu jsem měl. Nezažil jsem takový ten existenční problém jako někteří mí kolegové. Po asi dvouměsíční pauze, kdy se fakt nemohlo nic, jsem měl zase spoustu práce. Natočil jsem dva seriály, Stíny v mlze a Ochránce, a do toho jsem natočil i šest celovečerních filmů. Takže to mi úplně zaplnilo tu covidovou pauzu, ale bylo to štěstí.
Umíte si představit, co byste si počal, kdybyste takové štěstí neměl?
Neumím si představit, že bych šel rozvážet rohlíky. Já mám výborného kamaráda a herce Petra Pěknice, on občas opravdu dělá manuální práci, rozváží zeleninu a do toho je takový hrdina, že chodil pomáhat jako dobrovolník do nemocnice, což jsem obdivoval. Asi bych něco musel jít dělat, ale já nevím co, neumím si představit, že bych si šel stoupnout někam za bar nebo že bych rozvážel obědy.
Ale říkal jste mi, že jste přemýšlel o tom, že se vrátíte ke své lásce, kterou jsou hrady a zámky. Těm jste propadl kdy?
Tuhle vášeň mám od svých šesti let. Naši měli nejdřív škodovku 120, pak favorita a v nich kvůli mně podnikali spoustu výletů. Do kufru se narvaly spacáky, plynový vařič, koupily se konzervy a vyrazilo se. Měl jsem v sešitě podrobné itineráře, byly tam zapsané všechny vesnice na cestě k cíli přesně po pěti minutách, které jsem tam zapisoval podle autoatlasu.
Váš starší bratr jezdil s vámi?
Brácha nejezdil, toho to nebavilo, ale naši prostě museli. Měl jsem to promyšlené na minuty, abychom stihli tři objekty za den. To ti naši vůbec nedávali, šli se mnou do jednoho a pak na mě čekali třeba na koupališti, dělali si z toho maratonu takovou snesitelnou dovolenou. Byli strašně hodní a obětaví.
Kde jste přespávali?
Někam jsme přijeli, vyhlídli si mez, zastavili ve stínu, vytáhli jsme vařič a vařili z konzerv. Peníze na hotely nebyly, spali jsme ve stanu a v autě. Já ležel na sedadle, máma byla stočená v kufru a táta spal vedle auta vmáčknutý pod něj, aby na něj nepršelo. Pamatuji se, jak ho na Zvíkově v noci očuchávali nějací psi.
Takže volba brigády v šestnácti letech byla jasná?
Napsal jsem na stroji asi čtyřicet dopisů na různé hrady a zámky. Z Nového Města nad Metují a Sychrova mi napsali, že mají zájem. Pamatuju si ten pocit, když jsem jel trabantem s tátou a bráchou poprvé na Sychrov, kde mi předali sylabus, který jsem se musel naučit. Tenkrát se psaly ještě dobré sylaby, průvodcovská služba byla na trošku jiné úrovni, než je teď. Odvezl jsem si ho na chalupu do Krkonoš a dodneška si pamatuju na tu atmosféru, jak jsem se to na té chalupě učil a strašně jsem se těšil, až začnu provázet. První barák, kde jsem pak provázel, ale bylo to Nové Město nad Metují, tam jsem pak strávil i první noc na zámku. Vůbec jsem nespal.
To se nedivím. Potkal jste strašidla?
Pár takových věcí jsem zažil, přestože jsem k tomu byl od začátku skeptický. Třeba jsem měl pečlivě srovnanou postel a pak jsem se otočil a lekl jsem se, protože v té peřině byl normálně obtisknutý zadek, jako když si tam někdo sedl a já to určitě nebyl.
Tak to bych utíkala, až by se mi prášilo za patami. Máte ještě nějaký další takový zážitek?
Byla deštivá noc, strašně foukal vítr a já už kolem jedné hodiny ráno skoro usínal. A najednou mi někdo vší silou těžkou botou kopl do dveří. Myslel jsem, že to udělal ten vítr. Jenže dveře seděly pevně, takže průvan to být nemohl. A pak jsem to říkal jedné kolegyni a ona měla slzy v očích. Bydlela totiž na stejné chodbě a zrovna v tu chvíli si chtěla dojít na záchod. Když vyšla z pokoje, u dveří do toho mého stála postava a kolegyně prý raději s nepříjemným pocitem zacouvala zpátky. Bylo to, jako když se na mě někdo přišel podívat.
Jaroslav Plesl (* 20. října 1974, herec)
Absolvoval obor herectví na brněnské JAMU, poté nastoupil do Městského divadla ve Zlíně. Hostoval v pražském Divadle Na Jezerce nebo v Divadle F. X. Šaldy. Dnes je členem souboru Dejvického divadla. Na obrazovce jste ho mohli vidět v pohádce Boháč a chudák, následovalo drama Pravidla lži, romantický Grandhotel, venkovské drama Čtyři slunce a mnoho dalších. Prošel i řadou televizních seriálů, nejvýraznějším byla historická kriminálka Zločiny Velké Prahy. Jeho vášní a největším koníčkem jsou hrady a zámky, řadu let se věnoval i průvodcovství.
