Rozhovor

Nejsem žádná hvězda, ale obyčejný chlap!

Aleš Gelnar

Jeho tvář je vám nejspíš povědomá, ano, je to tvář kampaně Skylinku, kterou jste mohli a stále můžete vidět v televizi nebo třeba na billboardech. Rozhodli jsme se představit vám muže, který se za ní skrývá. Kdo je vlastně tento sympatický chlapík? Kdy započal svou hereckou kariéru, co ho baví na natáčení a na životě? Seznamte se, Aleš Gelnar.

Kde jsou vlastně kořeny Vaší herecké kariéry?

Jenom bych rád uvedl na rozumnou míru to s tím mým „herectvím“. Já se totiž přímo za herce nepovažuji. Ačkoliv jsem se mihnul v desítkách filmů, reklam i seriálů, byly to spíš komparzní, epizodní role. Je pravda, že už jako dítě jsem rád přitahoval pozornost jak ve škole, tak i třeba s kytarou venku s kamarády.

Zpíval jste?

Ano, začínal jsem s kytarou na trampu, později externími hodinami zpěvu u profesora Konstantina Karenina, jehož žákem byl třeba i Karel Gott. Byly i úvahy o studiu na konzervatoři, ale toto mi pan profesor rozmluvil s památnými slovy: „Tam by tě zkazili a já z tebe udělám něco i bez konzervatoře“. V té době jsem byl členem vysokoškolského uměleckého souboru. Absolvoval jsem i konkurz do Hudebního divadla v Karlíně. Pak ale přišla dvouletá vojenská služba, pan profesor zemřel a život šel jinou cestou dál.

Muzika Vás baví i teď?

Baví. Pořád rád hraji příležitostně na kytaru a zpívám staré trampské písně, hlavně na chalupě, když je grilovačka. Občas mi známí říkají, že bych měl napsat nějaký zpěvník, než upadnou ty staré melodie v zapomnění. Snad se k tomu jednou dostanu.

A jaký byl Váš první kontakt s herectvím?

Celý život jsem v podstatě dělal „obyčejnou“ práci, třeba pro diplomatický sbor Ministerstva zahraničních věcí, nebo jsem se zabýval správou majetku v hotelu Praha. Můj první kontakt? Dostal jsem tip od kamaráda na komparz. Byl to tenkrát nějaký historický film. Má úloha byla hnát jako rytíř vojsko do války. Takže ve své první roli jsem řádil na Křivoklátu (smích).

A pak se Vaše kariéra rozjela naplno?

Zjistil jsem, že mě to baví. Také jsem postupně získával kontakty na lidi z agentur, kteří mi začínali volat čím dál častěji. Nejdřív to byly jenom klasické komparzy, později i drobnější epizody. Dnes mě můžete vidět v různých podobách šlechticů, policistů, soudců ale i obyčejných postaviček. Hrál jsem třeba i gynekologa v první řadě Ordinace v růžové zahradě. Mimochodem, když jsem zmínil toho policistu – asi jsem v uniformě vypadal tak věrohodně, že při příchodu na plac si mě pletli s opravdovým policistou.

V jakých seriálech a filmech se objevujete?

Je jich celá řada: VKV, První oddělení, Expozitura, Zločin v Polné, České století, Vyprávěj, Zemský ráj to napohled, Mordparta, Rapl a další. Téměř všude se mihnu, ale jsou to opravdu jen drobné roličky, kdy sedím třeba v hospodě jako štamgast v seriálu Ulice už mnoho let.

Baví Vás natáčení jako takové? Užíváte si to?

Samozřejmě mě baví, jinak bych to nedělal. Na druhou stranu je to někdy dost náročné. Brzké vstávání, zima nebo horko, nepohodlí, dlouhé čekání. Zajímavé je, že zimní scény se většinou natáčejí v létě a naopak, to je snad zákon schválnosti. Takových třináct hodin na place v zimě, nebo horku… není to úplně legrace. Navíc si připočtěte třeba těžký historický kostým a paruku, tak jako to je třeba u natáčení filmu Nightfall nebo Borgia. Pozitivní ale je, že se během natáčení dostanu do míst, kam bych se jinak nepodíval. Různé tvrze, zámky a hrady, o kterých jsem ani nevěděl, že existují.

Po tolika letech zkušeností musíte mít mezi filmaři a herci spoustu známých.

Na placu jsou opravdu většinou lidé, které často potkávám. Neřekl bych, že se s nimi přímo kamarádím, ale s některými se pozdravíme. Ale že bychom se nějak stýkali i ve volném čase, to ne.

Už jste během natáčení potkal někoho „echt“ slavného?

Těch jmen bylo víc. Daniel Craig při natáčení Casino Royal, pak třeba Edward Norton, Catherine Zeta-Jones, Roman Polanski, Vin Diesel, Tom Hardy, Ben Kingsley, Tom Cruise, Bradley Cooper, Jean Reno a další. To je opravdu plejáda známých světových jmen, se kterými jsem měl tu čest se osobně potkat. Pro mě jako amatéra opravdu silný zážitek. Škoda, že nevyšlo moc fotek z těchto natáčení, protože fotografování na place se přímo zakazuje z důvodu úniku záběrů před dokončením filmu.

Jak byste popsal typický natáčecí den?

Většinou brzké vstávání a dopravu na místo. Při dobových projektech, kostymérna, maskérna, snídaně a čekání na obraz, kdy nás budou potřebovat. Někdy v nepohodlí na skládacích lavicích, zima, jindy horko, ještě umocněno třeba kostýmem. Vše se však odvíjí od projektu a postavy, kterou znázorňuji. Jsem po operaci páteře, takže záda večer třeba po dvanácti hodinách hodně bolí. Ne každý je ten vyvolený a v pozici, že má pro sebe přistavený karavan.

Jakou máte zkušenost s režiséry? Povídá se o nich, že dokážou být pěkně nervózní…

Někteří režiséři skutečně trochu nervózní jsou, vše však záleží na různých okolnostech, ale s jinými je radost pracovat. Každý má jiný přístup, třeba divadelní režisér herce vede jinak než ten filmový. Někdo natáčí svižně, jiný vyžaduje naprosto perfektní provedení. Má zkrátka jasnou představu, přes kterou nejede vlak. I režiséři umějí zakřičet. I někteří herci bývají sem tam nervózní jako každý člověk. Jsou to zkrátka takové osobnosti – ovšem vše berte jako pohled laika.

Jste tváří kampaně Skylinku. Co Vy a televize? Na co se nejraději díváte?

Nejsem přímo příznivec seriálů, vyhledávám spíš cestopisy nebo historické dokumenty. Cestování mám moc rád. Pokud to jde, snažíme se každý rok jezdit k moři. Nejdále jsme byli za kamarádkou v Austrálii nebo loni na Kubě. Máme pět vnoučat a postupně jsme se snažili je na cestách prostřídat.

Když zmiňujete vnoučata – zaregistrovaly Vás v reklamní kampani? Co na to říkaly?

No, zaznamenaly to, ale nijak zvlášť podobné věci nekomentují. Rozhodně ve mně nevidí žádného hrdinu.

Zaznamenal jste zvýšenou pozornost od lidí, když jdete třeba po městě? Poznávají Vás?

Ani ne, snad jen párkrát mě někdo poznal ze seriálu Ulice. A nedávno jsem zaznamenal, jak nějaká vnímavá holčička šťouchala do maminky a ukazovala na mě, snad reakce na Skylink. Ale určitě nejsem hvězda a ani být nechci. Rád bych zůstal spíše nenápadný, nepotřebuji se zviditelňovat.

Jste sice ostřílený profesionál, ale míváte i tak občas trému?

To víte, že se někdy vyskytne. Řekl bych, že to souvisí s věkem. Někdy bývám nervózní, že si text správně nezapamatuji. Krátkodobá paměť holt začíná malinko slábnout.

Promiňte nám tu otázku, ale na svůj věk (68 a půl roku) vypadáte nejmíň o deset let mladší. Jak to děláte?

Asi štěstí na geny. Někteří kolegové mě podezírají, že se barvím, ale já zkrátka zatím nešedivím. Ani můj táta neměl šedivé vlasy do vysokého věku.

Co děláte, když máte volno?

Když jsem doma, mám rád svůj klid, rád si přečtu časopis nebo noviny. Taky se snažím vytáhnout ven manželku, chodíme na procházky třeba do Divoké Šárky.

Máte nějakou vysněnou roli?

To bych neřekl. Co přijde, to přijde. Jak jsem zmínil, žádné obrovské ambice opravdu nemám. Já jsem spíš amatér, který využil příležitosti, a jsem rád, že se můžu toho všeho zúčastňovat. Dokud mám chuť, baví mě to a bude o mě zájem, chci pokračovat.

Jaký film, nebo seriál, ve kterém jste se objevil, máte nejraději, nebo na něj vzpomínáte?

Je jich více, ale asi Letopisy Narnie. Skvělý štáb a natáčení s nevídaným rozpočtem. Podmínky byly naprosto skvělé, i pro nás komparzisty byl ráno připraven bohatý raut. Připadal jsem si jako na nějaké slavnostní recepci, chovali se k nám opravdu královsky i co se týká dalších podmínek během natáčení.

Když vidíte svou tvář v televizi, nebo v inzerátu… Jste potěšen? Díváte se na sebe rád?

Nevyhledávám to. Manželka na mě třeba volá, že jsem v televizi, ale než přijdu do místnosti, je to pryč. Nemám zvláštní potřebu se na sebe dívat (smích).
Více najdete v tabletovém magazínu, který je dostupný pro iOS a Android, nebo pro PC.
Rozhovor
Foto Skylink

Kompletní magazín se spoustou dalších článků najdete volně ke stažení na