Každý závod je pro mě výzva

  • Rozhovor
  • Autor Jan Brussmann 
  • Foto Sport Invest

Prožívá období plné kotrmelců. Přestože se Martina Sáblíková proslavila jako rychlobruslařka, která vyhrála třikrát zimní olympijské hry, měla letos v srpnu touhu okusit i letní olympiádu. Kvůli špatnému výkladu pravidel ale nemohla v brazilském Riu nakonec nastoupit do cyklistické časovky. Ani po této nepříjemné anabázi neztratila chuť závodit a dál bojovat o nejvyšší příčky.

Martino, jak jste se jako malá dostala ke sportu a proč jste si vybrala právě rychlobruslení?

Já jsem původně začala s basketbalem, a to hlavně kvůli tátovi, on ho taky hrál a já jsem chtěla být jako on. Naše rodina byla celá sportovně založená a všichni jsme ty aktivity provozovali společně.

Co byl ten první podnět, že jste se rozhodla zkusit kromě basketbalu zrovna tento netradiční sport, jakým rychlobruslení je?

Když mi bylo asi jedenáct, tak si kamarádka mojí maminky našla přítele, což byl trenér Petr Novák. A když se k nám přišel představit, tak se ho máma ptala, co dělá, on řekl, že rychlobruslení a já to hned taky chtěla zkusit. No a pak už jsem u toho zůstala.

Jak vnímáte dnešní dobu, kdy děti spíš místo sportovních aktivit sedí doma u počítačů?

Ono je to hodně těžké, ale já si myslím, že ty hry a počítače by měly být až za odměnu. Přijde mi, že lidé, co sedí pořád doma, vůbec nemají ponětí o tom, co se děje venku. Já jsem vždycky přišla domů ze školy, zahodila jsem tašku a šla jsem ven a učení šlo stranou, protože jsem potřebovala na vzduch. Takže já osobně si nedokážu představit, že bych přišla ze školy a zase se zavřela doma a seděla u počítače. Zvlášť když se u nich dnes mnohdy sedí i ve škole. Elektronika je zabiják všeho.

Co pomáhalo Vám, když jste jako malá měla nějaké špatné období, když Vám to nešlo podle Vašich představ?

Já musím říct, že jsem takové problémy naštěstí neměla, mě sportování od začátku bavilo. A to je asi to hlavní, aby si dítě vybralo sport, který ho baví. Pak taky hodně záleží na kolektivu, ten si ale občas člověk vybrat nemůže, takže se může stát, že se v něm najde někdo, kdo vám nesedí. Ale to se dá vyřešit přestupem do jiného klubu nebo oddílu. Dítě by si hlavně mělo vybrat samo. Já teď vidím spoustu rodičů, kteří ty děti zaměřují více směry, třeba s nimi chodí do tělocvičny, hrají florbal, jezdí na kole, dělají zkrátka vše pro to, aby to dítě poznalo víc aktivit a pak si vybralo. To je asi opravdu důležité, aby mělo dítě odmalička nějakou možnost volby a aby bylo vedené k aktivnímu životu. Znám totiž na druhou stranu i rodiče, kteří mi říkají, že si museli koupit nový tablet, protože jejich čtyřletý syn potřebuje svůj, aby si mohl hrát. Já chápu, že to je pro spoustu rodičů, kteří jsou časově vytížení, mnohem jednodušší, dát dítěti do ruky tablet nebo něco podobného, místo aby šli společně třeba ven. Ale je to špatně.

Stala jste se tváří kampaně pro značku Kinder, která má dostat děti od počítačů ke sportu. Čím Vás tato kampaň oslovila? 

Přiznám se, že jakákoli podpora sportu jako takového, navíc malých začínajících sportovců, mi přijde nesmírně důležitá. Proto jsem příliš neváhala s tím, stát se jedním z ambasadorů a mít tak možnost se veřejně postavit za to, že je fajn podporovat děti už do útlého věku v jakékoli sportovní disciplíně, která je baví. Navíc děti uvidí i to, jak jsme začínali my, jak to mnohdy nebylo vůbec jednoduché a že většina z nás v průběhu let měnila své sportovní zaměření. Nemusí mít jasno hned od začátku, najít si svou cestu mohou i mnohem později. Důležité je hlavně najít si ke sportu kladný vztah a mít touhu poznávat nové věci a zdolávat překážky.

Když si ještě zavzpomínáte na Vaše dětství, tak jaké jste byla dítě? Zlobila jste nebo jste naopak byla ta slušná a hodná?

Popravdě já jsem neměla moc času na to, abych zlobila. To jsem ještě dělala basketbal i rychlobruslení dohromady, takže jsem měla třináct nebo čtrnáct tréninků týdně a třeba i škola šla lehce stranou. V té době jsem s rodiči trochu bojovala, protože předtím jsem měla jedničky a dvojky a najednou to šlo trošku dolů. Rodiče ale byli rozumní a řekli, že pokud se chci něčemu věnovat, tak že to mám zkusit, protože, jak se říká, život druhé šance moc nedává. Takže od těch jedniček ustoupili a řekli, že nemusím být premiantkou, ale že je důležité, abych se dostala na střední a abych udělala maturitu. Ale ty základní mantinely byly dané pevně, neexistovalo, že bych vůbec nechodila do školy. Bylo to opravdu těžké, ale já měla velké štěstí, protože i ti kantoři, a to jak na základní, tak pak na střední škole, mě podporovali.

Proč jste se rozhodla pustit také do cyklistiky? Je těžší začínat s novou disciplínou v pozdějším věku, nebo záleží, jakou má člověk průpravu?

Kolo, respektive příprava na kole, patří k rychlobruslení od té doby, co sportuji. Všichni rychlobruslaři během přípravy na sezónu najezdí hodně kilometrů na silničním kole. Stejné to bylo i se mnou, jenom jsme si někdy kolem roku 2006 řekli, že do přípravy zařadíme i nějaké závody. Poté jsem startovala poprvé na mistrovství republiky a tak nějak se to rozjelo do současné podoby. Myslím, že určitě čím je člověk starší, tím může být složitější začínat s úplně novou disciplínou. Pokud ale člověk již před tím nějaký sport dělal, tak se mu může přecházet lépe. 

Hodila jste za hlavu ten nepovedený boj o to, abyste mohla v Brazílii na olympijských hrách nastoupit do cyklistické časovky?

Tak z devadesáti procent jsem to už překonala. Z hlavy se to vytěsnit úplně nedá, ale snažím se na to nemyslet, protože to, co bylo, bylo. Čeká mě nyní zimní sezóna a chci se soustředit především na ni. Když si vezmu ty momenty, kdy se definitivně rozhodlo o tom, že nebudu v Riu závodit, bylo pro mě těžké pak znovu vůbec začít sportovat. Mám kolem sebe ale hodně lidí, kteří mi nedovolí myslet negativně a jsou pro mě hodně velká podpora.

Sledovala jste olympiádu alespoň v televizi jako divačka, když už jste nemohla sama soutěžit?

Přestože jsem tam nakonec nezávodila, tak jsem si nemohla nechat ujít boj českých sportovců o medaile. Strašně moc jsem jim fandila a přála jsem jim, aby uspěli. Moc jsem toho nenaspala, ale u televize jsem si odpočinula.

Koncem srpna zemřela velká sportovní legenda, gymnastka Věra Čáslavská, která Vás také velmi podporovala, a měli jste spolu krásný vztah. Jak na ni vzpomínáte?

Pro mě je stále těžké o tom mluvit. Byl to člověk, kterého jsem si hodně vážila. Moc mě inspirovala a motivovala. Byla to bojovnice, která dávala lidem naději do poslední chvíle. Stačilo jedno slovo, co řekla, a člověk se nad tím zamyslel. Jsem ráda, že jsem ji poznala a je hrozná škoda, že už není mezi námi.

Pamatujete si, co Vám říkala a čím Vás nejvíce ovlivnila?

Říkala, že se nesmím nikdy vzdávat a mám mít kuráž, abych něco dokázala. Na to jsem si pokaždé vzpomněla před těžkými závody. Měla v tomhle pravdu. O těchto velkých osobnostech si člověk myslí, že jsou nesmrtelní. Nesmrtelná určitě zůstane, protože to, co dokázala a jaká byla, se nikdy nezapomene. Ovlivnila život mnoha lidí. Bohužel jsme všichni smrtelní a její odchod je škoda pro celou naši zemi i světový sport.

Kdy jste se s ní naposledy osobně setkala?

Myslím, že úplně naposledy jsme se viděly někdy před rokem, ale pořád jsme byly v kontaktu. Psaly jsme si textové zprávy a vzájemně se podporovaly.

Po paní Čáslavské jste druhá nejúspěšnější česká olympionička. Myslíte si, že ji někdy medailově překonáte?

To, co dokázala ona, jen tak nikdo nedokáže. Nemohu se s ní srovnávat. Jsem hrozně ráda, že jsem v její společnosti, co se týče úspěchů na olympijských hrách. Nechci ale říkat, jestli bych mohla paní Čáslavskou překonat.

Čím se při závodech nebo obecně v životě řídíte, máte nějaké motto? 

Říkám si, že každý závod je pro mě určitá výzva. Bude mi za chvílí třicet a už přicházejí mladší a lepší, takže člověk si říká, že ještě tenhle závod zkusí, že ještě může překvapit. Ale samozřejmě je to už těžké, už to není jako na začátku, když je člověku osmnáct a může si říkat, že když se to nepovede dneska, povede se to zítra.

Martina Sáblíková (29. 5. 1987, rychlobruslařka)

Česká rychlobruslařka, trojnásobná olympijská vítězka a několikanásobná mistryně světa i Evropy. Devětkrát ovládla Světový pohár. Je držitelka několika juniorských i seniorských světových rekordů. Úspěchů také dosáhla v silniční cyklistice. Má více jak 15 medailí z mistrovství České republiky. V roce 2007 získala bronzovou medaili v časovce na mistrovství Evropy do 23 let. Letos měla závodit v časovce na letní olympiádě v Riu, ale kvůli špatnému výkladu pravidel nakonec do závodu nemohla nastoupit.
 
Více najdete v tabletovém magazínu, který je dostupný pro iOS a Android, nebo pro PC.
magazin-265x238px-HDprijimac-CZ.gif Stáhněte si magazín TV <br /> do svých tabletů, mobilů a nově i do PC a Maců.Google playApp StorePC a Mac