Katarína Knechtová a Kryštof Michal: Zakonzervovali jsme Československo

  • Rozhovor
  • Autor Kateřina Hejdová
  • Foto Natálie Benešová

Spojuje je stejná životní zkušenost – museli odejít z domovské kapely, s níž zažili slavné časy a nahráli největší hity. Slovenská kapela Peha přišla před pár lety o Katarínu Knechtovou, českým Support Lesbiens osiřel nejen mikrofon po odchodu zpěváka Kryštofa Michala a tří dalších členů, kteří vzápětí založili skupinu Portless. Teď se sešli nad skladbou Stmívání, v níž se střídá čeština se slovenštinou a která uvádí nový český film Hodinový manžel.

Jak vzniklo spojení Katarina Knechtová a Portless?

KK: Kluci mě oslovili s nabídkou, jestli bych si s nimi nechtěla nazpívat duet k filmu, který se připravuje. Kývla jsem kvůli lidem, kteří na projektu pracují, věděla jsem rámcově i o čem je film. Hlavně se mi ale líbila ta skladba, to bylo rozhodující. Sešla jsem tady s Kryštofem Michalem, a když mi pustil demo, řekla jsem jen: Ok, jdu do toho.
KM: My jsme poměrně dlouho zvažovali koho vybrat, ve filmu se prolínají události v Česku a na Slovensku, a tak nám přišlo zábavné oslovit Slovenku, protože slovenština zní i ve filmu. Chtěli jsme muzikou ty jazyky propojit, aby duet byl mezinárodní. Poctivě jsme prošli celou slovenskou scénu a z více než stovky jmen nám vyskočila Katarína tak nějak společně jako ideální typ.
KK: Vidíte, to jsem ani nevěděla.

Poslouchali jste ji před tím?

KM: Jasně, neznáme možná úplně všechno, ale dlouhodobě jsme o ní samozřejmě věděli. Řeknu to takhle: Osobně se moc nechodím na festivalech dívat na jiné kapely, když někde hrajeme. Kolikrát stačí některé interprety slyšet jen na dálku. Ale na Katarínu jsem se několikrát šel podívat. Cíleně a dobrovolně.

Kromě jiného máte ale podobné i muzikantské osudy, oba dva jste poměrně bolestivě opouštěli své původní kapely, s nimiž jste byli úspěšní, a vydali jste se vlastní cestou.

KM: Náhoda to asi úplně není, náš rybník není zas tak velký, takže lidé tady na sebe pořád narážejí. Podobných případů byste našla asi více než jen ty naše dva, třeba Michal Hrůza, Matěj Ruppert. Vlastně patříme všichni do jedné party.
KK: Ale určitě nás spojují podobné problémy, s nimiž jsme se museli v životě potýkat. Asi je to nějaká karma (směje se).
KM: Nebo za to můžou skvrny na Slunci, v ty zase věřím já. Znali jsme se hudebně, ale nikoliv osobně. Zřejmě budeme podobné typy osobností, protože si skvěle rozumíme, což se předem nedalo odhadnout. Nevěděli jsme, když jsme ji oslovovali, že to je zároveň skvělá holka a kamarádka. Teď už to víme.
KK: Pamatuji si na první koncert Support Lesbiens, který jsem viděla kdysi před lety, jak tam z Kryštofa byly všechny holky odvařené, připadali mi tenkrát jako namistrovaní frajeři. Byla jsem tudíž poměrně překvapená, že při osobním setkání jsem objevila takové zlaté, hodné kluky, s nimiž kdykoliv ráda zajdu na pivo. Někdy první dojem mate. Pro mě tahle spolupráce jednou skladbou neskončila, doufám, že bude pokračovat i jinými projekty, protože naše spolupráce zafungovala výborně jak lidsky, tak i po profesionální stránce, práce ve studiu byla vyloženě radost.

Mluvíte přitom každý jiným jazykem, které jste si nechali i ve svých partech. Psali jste text společně?

KK: Každý zvlášť, své vlastní části jsem dopisovala do připravené skladby sama až následně.
KM: Veď vietě, že my sme tá generácia, naroděná eště v Československu.

Ano, to vím, patřím do ní také. Překladatele jste tedy nepotřebovali?

KK: Ne, nepotřebovali. Jen výjimečně jsme narazili na slovo, které někdo z nás neznal. Osobně jsem zůstala tak zvláštně zakonzervovaná ve stavu, kdy jsme ještě patřili k sobě. Nejde přitom o nějakou melancholickou vzpomínku, vnímám to tak stále. Pořád mám pocit, že k sobě máme ve středu Evropy úplně nejblíž, což se potvrzuje i při muzice, ve které k sobě také pasujeme naprosto bez problémů. Nedovedu si příliš představit, že bychom v duetu spojili jiné dva jazyky než je slovenština a čeština, přitom v té skladbě to zní tak přirozeně, že si toho na první poslech mnozí ani nevšimnou. Na druhou stranu s odstupem času člověk začíná vidět i rozdíly, začínám vnímat i to, v čem jsou Češi od Slováků odlišní.

V čem vidíte největší rozdíly?

KK: Určitě máte mnohem lepší pivo. I doma v Prešově piju stále české pivo.
KM: Souhlas, já piju pro jistotu jenom české pivo. Když si dneska vzpomenu na doby, kdy jsme se dělili, přijde mi to pořád divné. Vadilo mi to tehdy a vadí mi to i teď. Vnímám to i s dostupem času tak, že si všechno mezi sebou dohodli Klaus se Zemanem a my Češi jsme pak už jen přistoupili na tvrzení, že Slováci touží po samostatnosti a že jim tak bude líp. Těžko přitom srovnávat, vývoj nás od sebe pomalu ale jistě oddaluje. Přesto jsem svůj názor nezměnil, pro mě to byl nepochopitelný krok. Býval bych raději, kdybychom zůstali jednou větší zemí než dvěma menšími.

Pamatujete si, Kataríno, nějaké reálie z těch dob? Přece jen jste o pár let mladší.

KK: Něco málo si pamatuji, ale moc toho není. Ta změna v první fázi vlastně nic, kromě jiných názvů, neznamenala. Ani pro Slováky, pokud si vzpomínám. Někteří lidé se určitě zaradovali a vzali rozdělení jako svou novou příležitost, šanci, ale já mezi nimi nebyla. Což je zjevné i z faktu, že tady neustále jezdím koncertovat a podobně. Pro mě Češi nejsou nepřátelé, naopak.

Jestli tohle právě není ta karma, pořád jsme u těch rozdělení a rozchodů.

KK: Určitě, člověk v životě často naráží na všemožné výzvy a je jen na něm, jestli je přijme. Hodně v tom hraje roli touha po samostatnosti, to jste se trefila (směje se). 
KM: Jasně, Slováci se chtěli odtrhnout a za trest jim pak přistál na hradě Mečiar, jehož postoje všichni známe. Těch pár desítek tisíc chudáků, kteří rozdělení nechtěli, se před nimi pak léta museli schovávat. 

Těžko smažete historii, na to asi zapomněli. Jak je to na Vašich koncertech, mění se reakce i tam? Řeší, Kataríno, někdo, že zpíváte slovensky?

KK: Vůbec ne. Nikdy jsem se slovenštinou v Česku problém neměla. Dokonce si myslím, že díky těm jazykům vzniká taková zvláštní chemie, staly se až zvláštní věci. Třeba existují slovenské kapely, které Češi milují, a doma se o nich až zas tak moc neví. A zase naopak, spousta úspěšných slovenských interpretů na Čechy vůbec nefunguje. To je zvláštní situace, podle mého názoru je to zapříčiněné tím, že máme přece jen poněkud odlišné hudební cítění.

Dokázala byste napsat český text?

KK: Ne, to bych si netroufla. Něco jiného je si posedět a pokecat si z legrace česky a něco jiného česky skládat. Neuměla bych česky pořádně ani zpívat, musela bych se to nejdříve naučit. Nerada bych vám prznila jazyk (směje se). Zpívala jsem česky jednou pro pány Hapku a Horáčka a musela jsem skutečně párkrát zajít k lektorce.
KM: Ale já si myslím, že to ani není nutné. Čím dál více se mi potvrzuje, že českým holkám se líbí slovenští kluci a jejich slovenština a slovenským klukům zase české holky s češtinou. Ten zájem je stále vzájemný a v tomto směru to funguje i v muzice, nevidím důvod, proč by Katarína měla u nás zpívat česky a my pak třeba pro Slováky slovensky.

S kým dalším z české scény byste si ještě ráda zazpívala?

KK: Hodně se mi líbila ta zmiňovaná spolupráce s Hapkou a Horáčkem, tu bych si klidně zopakovala. A jasné, mám ještě jednoho takové oblíbence, se kterým bych se jednou ráda postavila na podium. Jaromír Nohavica.

A naopak? S kým ze Slováků či Slovenek byste si rád zazpíval Vy, Kryštofe?

KM: Nikdy jsem nad tím neuvažoval, sledoval jsem vždycky spíše muziku směrem na západ od hranic. Kdysi v začátcích, když mi bylo nějakých 18, jsem chtěl, aby moje kapela byla jako Red Hot Chilli Peppers. Pak jsem zaznamenal duet Iggyho Popa se zpěvačkou z B52‘s, tak jsem si říkal: Ty vole, škoda, že to nezpívám já! (směje se) Dneska už takhle absolutně nepřemýšlím, že bych měl vysněné idoly a za nimi si šel.
KK: Je to podobné jako třeba s tetováním. Musí za tím stát nějaký příběh. Dodnes ráda vzpomínám na spolupráci s Michalem Hrůzou, který se pro mě díky ní stal blízkým kamarádem. 

Říká se o nás, že jsme ztracená generace. Vychovávaní jsme byli ještě v komunismu, který těsně před naším dospěním padl. Nastalo prázdno.

KK: A to je ještě ta lepší možnost, často jsme v sobě navíc nesli frustrace vlastních rodičů. Oni totiž nebyli na demokracii připraveni a s tím mindrákem, kdy si na ni zvykali, nás vychovávali. Pořád v sobě nesou ten druh strachu: Co tomu řeknou ostatní? A co s tebou bude? Neučili nás, že nejdůležitější je umět se porvat sám za sebe. Že zodpovědnost za svůj život si nese člověk sám, a když něco zkazí, musí to sám napravit. Velká část z nich to dodnes nepřijala a žije stále se strachem ze sousedů a jejich pomluv. Díky tomu se v té minulosti pořád vrtáme i my, takže já osobně závidím těm mladším, kteří budou komunismem a přemýšlením v něm poznamenaní zase méně.
KM: Ve Stmívání to zní hned v první větě: Člověk míní a život mění. Přijde mi to jako motto celé demokracie.

Kdybyste mohli, co byste ve svých životech změnili?

KM: Neměnil bych nic, protože každý životní kotrmelec mě něco naučil a každá prohra člověka utuží. Mohl jsem si říct, že jsem odchodem ze Support Lesbiens všechno prohrál, ale já jsem šel a postavil vlastní kapelu, čímž jsem situaci celou otočil. Vyhrál jsem, protože jsem si odnesl z té situace zkušenost, zjištění, že se nesmířím s tím, že nade mnou někdo druhý udělal křížek. Byl bych býval rád pokračoval tam, kde jsem se snažil přes dvacet let, ale zase bych neměl kolem sebe ty lidi, které mám teď. 
KK: Jediné, co bych změnila já, by byla jedna moje vlastnost. Bojím se často udělat ten první krok, aby se události daly do pohybu. Je to pro mě někdy velmi těžké, většinou čekám až na moment, kdy jsou okna otevřená dokořán, teprve pak vyletím, ale už se zase nikdy nevracím. Jsem křehký člověk, který ovšem dokáže ve chvílích napětí vypustit ven velkou sílu – jen když mu nechybí odvaha.
magazin-265x238px-HDprijimac-CZ.gif Stáhněte si magazín TV <br /> do svých tabletů, mobilů a nově i do PC a Maců.Google playApp StorePC a Mac