Jsem statisticky mrtvý

  • Rozhovor
  • Autor Petra Vorelová
  • Foto Jan Karásek

Spisovatel Michal Viewegh si na nás udělal čas během KNIHfestu 2016, kde představoval svou knihu Biomanžel. Ta vyšla na podzim a získala mnoho pozitivní i negativní kritiky. Jak autor kritiku vnímá a co chystá nového?

Vaše poslední kniha Biomanžel je na trhu už půl roku. Pročítala jsem různé recenze a dělí se to tak půl na půl – půlka autorů Vaši knihu ztrhala, půlka vychválila do nebes. Čtete vůbec ještě recenze na svá díla? A pokud ano, dokáže se Vás negativní kritika dotknout, nebo ji házíte za hlavu?

Měl jsem období, před mnoha lety, kdy mě to bylo schopno zasáhnout, ale dneska mě to fakt netrápí. Já třeba jsem ani žádnou negativní kritiku nečetl. Mně poslal nakladatel recenzi Jirky Peňáse, což je kamarád, ale zároveň kritik, který mě v minulosti nešetřil, takže bychom ho neměli podezírat z nějakého „jánabráchismu“. Ta recenze byla velmi dobrá, tak to mě fakt potěšilo. Kromě reakcí na čtení, které byly taky dobré, je to pro mě takový základní signál. To je ostatně tak vždycky. Je vlastně jedno, co kdo napíše, ale když autor přečte dlouhou ukázku, dvacetistránkovou, na čtení a to publikum reaguje velmi dobře, je vidět, že jsou zaujatí, je dlouhý potlesk a lidi se smějí na místech, kde se mají smát, tak pro mě ten text funguje. Každý zkušený autor pozná znuděné publikum a to pobavené. Takže tohle je to první směrodatné. Co napíše nějaký recenzent, jehož jméno jsem v životě neslyšel a který pracuje čtyři měsíce v kulturní rubrice nějakého obskurního časopisu, to je mi fakt jedno.

Vyhledáváte kritiky i sám, nebo čekáte, až Vám ji pošle třeba nějaký kamarád?

Ono se to všechno vyvíjí a samozřejmě v mládí, když jsem psal, tak jsem to všechno četl, strašně mě to zajímalo, vzrušovalo, čekal jsem na ty recenze, čekal jsem na recenze filmů, co napíše Mirka Spáčilová o novém filmu a tak dále. A dneska, nevím, ať to někdo pojmenuje za mě, jestli je to nihilismus, nebo co to je, že jsem už statisticky mrtvý, protože vlastně prasklou aortu přežije deset procent lidí, čili já vlastně bych se asi ani neměl trápit recenzemi, protože já bych měl být vděčný za to, že jsem tady i třeba se špatnými recenzemi. Mně to je fakt ukradené. Ať už tomu někdo věří, nebo ne. Já vím, co jsem napsal, píšu třicet let a vím, jestli se mi ta knížka povedla, nebo ne. Já sám jsem si dost dobrým kritikem. Plus mám tu zpětnou vazbu, co mi řekne nakladatel, co mi řekne rodina a přátelé, lidi, kterým věřím. Vidím reakce na čtení a nic dalšího potom nepotřebuju.

Já jsem Biomanžela nečetla, musím se přiznat, ale četla jsem od Vás jiné knihy, třeba Vybíjenou, Tři v háji, Výchovu dívek v Čechách… Dočetla jsem se ale, že hrdinové Vaší poslední knihy mají dost zvláštní jména – Mojmír a Hedvika.

Ano. Stejně jako v Biomanželce.

Kde jste k takovým netypickým jménům přišel? Inspiroval jste se někým konkrétním? Je to konkrétní odkaz na někoho?

Jména jsou pro mě technický problém. Není to žádný odkaz. Já prostě musím najít jména, která jsem ještě nikdy nepoužil, která se mi aspoň trošku líbí nebo se hodí k těm postavám a tak dále. Čili já si úplně mechanicky vezmu kalendář a dívám se na jména a které mě nějak zaujme, tak si ho prostě napíšu. A takhle dopadla Biomanželka a Biomanžel. Vymyslel jsem Mojmíra a Hedviku a tak to zůstalo. Hedvika je trochu Veronika (expartnerka Michala Viewegha – pozn. aut.), i foneticky to zní podobně, takže i z tohoto hlediska… Mojmír je zase M jako Michal, takže řekněme, že tam nějaká podobnost je.

To je, jako když se vybírají jména dětí, to je dost podobné!

Ano, jména dětí se taky vybírají podle kalendáře, to je pravda.

Biomanžel je podle mnohých Vaší osobní zpovědí. Je to pravda? A pokud ano, hodláte i další knihy psát v tomto duchu?

Já celý život píšu autobiograficky. Ale je velký omyl, když se někdo domnívá, že ti lidé fakt jsou… Že všechno, co napíšu, jsem prožil a tak dále, to bych se styděl přiznat, samozřejmě, to není pravda. Ne všechny promiskuitní příběhy z Povídek o manželství a sexu jsou moje. To jsou třeba historky kamarádů, nebo je to čirá fikce. A tak dále a tak dále. Přiznávám jistou autobiografičnost toho psaní, to ano. Proto jsou ty postavy často spisovatel nebo učitel, protože to jsou všechno povolání, která znám. Ale nejsem to proboha já. Je to moje maska a ta mi dává svobodu. Kdybych tuhle masku neměl, kdyby se mi ji někdo pokoušel strhnout a tvrdil, že to je vše o mně, tak to bych psát nemohl.

Několik Vašich knih bylo zfilmováno. Podílel jste se významně na filmových realizacích, nebo jste jen filmařům dal svou knihu a nechal jste jim volnou ruku?

Snažím se vždy sejít s režisérem nebo scenáristou a pobavit se o tom, jak on tu knihu vidí, jak to vidím já, v čem se naše představy rozcházejí, v čem se shodují… To si myslím, že je užitečné. Protože kdybych pak na té schůzce zjistil, že ten člověk to pojímá úplně jinak a že to chce úplně posunout, tak bych asi k tomu zfilmování souhlas nedal. Ale zatím jsem se se všemi dohodl. Já jsem si psal jen jeden scénář, jinak ty scénáře psali profesionální scenáristi. Možná jsem psal dva scénáře, to teď z hlavy nevím, ale já mám pak takovou supervizi, pracoval jsem třeba na dialozích, psal jsem dialogy a tak.

Dočetla jsem se, že připravujete další knihu. Jak se bude jmenovat, o čem bude a v jaké fázi psaní jste? Na co můžou vaši čtenáři, fanoušci, těšit?

Může teď závazně říct, že to skutečně vznikne. Už mám dokonce dvě třetiny nebo tři čtvrtiny toho románu, už směřuju ke konci. Bude se to jmenovat Dva muži ve člunu, je to volná variace na slavný román Tři muži ve člunu. Je tam ale společné jen to téma, že si chlapi vyjedou spolu na vodu. Ale zatímco v tom slavném britském románu jsou to tři džentlmeni velmi počestných povolání, tak v mém románu jsou to dva chlapi velmi pochybných povolání. Jeden je profesionální gigolo a druhý je nájemný vrah. A jedou spolu na dovolenou, protože jsou unavení těmi svými náročnými profesemi, ale chlapi, jak víme, na dovolené pracujou. A oni tam mají melouch, v tom je ta zápletka.

Zpět ke kritice. Máte tendenci srovnávat se s ostatními spisovateli, nebo se soustředíte jen na svoje psaní?

To je mi jedno. Těžko se to poměřuje, dělat nějaký žebříček, kdo je lepší – podle čeho, jaká jsou kritéria. Nejde to ani podle počtu prodaných výtisků, protože to by pak Danielle Steel byla jedna z nejlepších světových spisovatelek… A není to ani ohlas v undergroundových časopisech. Přičemž teď jsem řekl záměrně dva extrémy. Jak to měřit? Já jsem si sám pro sebe něco dokázal, píšu dvacet pět let, vydal jsem asi dvacet tři, ani to nemám spočítané, knih přeložených do patnácti jazyků, čili já mám odfajfkováno, já už nemusím ani sobě ani nikomu jinému nic dokazovat, já bych chtěl, aby mě to psaní nepřestalo bavit, to je teď tak moje největší ambice.

Jak dlouho píšete jednu knihu?

Když jsem byl ve velké formě, napsal jsem román za tři měsíce. Román, který měl tři sta stránek, to vychází na tři stránky denně a to mi nepřipadá jako velký výkon. Ale dneska mi to jde pomaleji, takže píšu třeba dvě stránky denně. A to je ještě hodně opravuju potom, takže mi to trvá déle. Nicméně román není nutné psát rok nebo deset let. Také záleží, jaké si autor zvolí téma. Když je to historická sága, musí studovat prameny a materiály a tak, tak je to asi těžší než psát román ze současnosti.

Tak vy zase ale sbíráte ty historky…

Jo, historek mám dost, takže to mi stačí ty tři měsíce.

Měl jste někdy tvůrčí krizi?

Měl jsem ji jednou v životě, předloni, kdy mi to fakt nešlo a už jsem měl dost pesimistické představy, jak to s tím psaním bude. Klinicky jsem měl diagnostikovány deprese a kdo někdy ten stav zažil, ví, že je to nemoc, při které nedokážete nic, natož psát. Takže to mělo svůj důvod. Antidepresiva beru dodneška, ale už jsem se toho nějak zbavil a už mi to psaní zase snad jde. Ale tehdy to prostě nešlo a bylo to zoufalé. A ta deprese se jen prodlužovala. Šel jsem psát, seděl jsem tam sedm hodin a nenapsal jsem ani půl stránky. Nebo jsem napsal půl stránky, ale bylo to tak blbé, že jsem to pak musel vyhodit. Tohle když absolvujete… Stačí jeden týden a je z toho člověk úplně down.


Michal Viewegh (*31. března 1962), spisovatel

Michal Viewegh je jedním z nejúspěšnějších českých spisovatelů posledních let. Na kontě má desítky knih, mnohé z nich byly i zfilmované, jako třeba Výchova dívek v Čechách, Vybíjená nebo Účastníci zájezdu. V roce 2009 spisovateli praskla aorta a málem zemřel. Po vyléčení se mu rozpadlo manželství s partnerkou Veronikou. Životní traumata ho ale neodvrátila od psaní. Viewegh píše dál jednu knihu za druhou a dál je velmi ceněným spisovatelem.

 
Více najdete v tabletovém magazínu, který je dostupný pro iOS a Android, nebo pro PC.
magazin-265x238px-HDprijimac-CZ.gif Stáhněte si magazín TV <br /> do svých tabletů, mobilů a nově i do PC a Maců.Google playApp StorePC a Mac