Jolana Voldánová: Už jsem nechtěla být paní z televizních zpráv

  • Rozhovor
  • Autor Kateřina Hejdová
  • Foto Profimedia.cz

V jediné kubistické kavárně v Praze si nadšeně objednala kávu a dort, který jedla soustředěně a pomalu. Podobně Jolana Voldánová i mluví, váží každé slovo, její příjemný hlas je místy až uklidňující. Oproti televizi navíc při reálném setkání mizí z její tváře ten přísný výraz, kterým odměřeně sledovala své hosty ve studiu, nemluví tak úsečně a „stručně“, a nebudí ani dojmem, že by se nějak zvlášť ráda sama poslouchala.

Díváte se denně na televizní zpravodajství?
Ne. Běží totiž v době, která pro mě není ideální vzhledem k dětem. I když jsem ještě vysílala, málokdy jsem se dívala na večerní Události. Obecně se už na televizi moc nedívám. Nejčastěji si ji pustím asi k žehlení.  

Jako kulisu…?

To úplně ne, když už je puštěná, snažím se ji sledovat. Jako kulisu používám doma spíš rádio, u jeho poslechu se dá přece jenom dělat více věcí než u hýbacích se obrázků. Když vám řeknu, že Události vidím celé jednou týdně, budu asi nejvíc blízko pravdě.

Když už si je pustíte, sledujete jednotlivé moderátory?

Taky ne, vůbec nemám tendenci sledovat ani bývalé kolegy nebo si snad říkat: tak kdopak dneska vysílá? Už neznám rozpis služeb, takže netuším, kdo a kdy bude vysílat. Pustím si je vyloženě jen tehdy, když na ně mám chuť a čas, jako běžný divák. Dřív jsem malinko sledovala konkurenci, ale dnes nemám absolutně potřebu něco nebo někoho hodnotit, nejsem dokonce ani moc ochotná trávit u komerčních televizí svůj čas.

Živé vysílání je adrenalin, nechybí Vám?

Upřímně řečeno, já jsem si toho adrenalinu ve zpravodajství za těch dvacet let užila tolik, že jsem se asi přesytila, a na konci už mi i vadil. Musím říct, že adrenalin spojený přímo s živým vysíláním je fajn, ale ne, když ho máte pravidelně. Každý stereotyp časem zabíjí. Po letech, kdy už tu práci dobře znáte, máte ji dobře osahanou, tušíte, co se asi tak může během vysílací doby přihodit, tak už to vlastně není ten správný adrenalin.  

Zažila jste syndrom vyhoření?

Ano, asi by se ten stav dal nazvat syndromem vyhoření. Najednou stojíte ve studiu a říkáte si: „Co já tady vlastně ještě dělám?“ Po mém veřejně vyhlášeném odchodu se pak ozvalo poměrně dost kolegů novinářů, kteří mi najednou říkali, že stojí na stejném rozcestí. Ta práce je velmi náročná a stresující a já jsem začala odchod ze zpravodajství pociťovat jako skoro pud sebezáchovy. Dělat něco, co už vás vůbec nedobíjí a naopak vás to jenom vycucává, je podle mého cesta do pekla.

Jak říkal Zdeněk Svěrák ve Vratných lahvích: „Odcházím, protože už sem nechodím rád.“

Ano, přesně tak to bylo. Ani já už jsem do televize, respektive do zpravodajství, nechodila ráda, přestala jsem to tam mít ráda. A taky mi to přestalo stačit. 

Bylo Vaše rozhodnutí racionální? Psala jste si třeba plusy a mínusy?

Ten typ nejsem, že bych vyloženě srovnávala klady a zápory, ale směřovala jsem k tomu kroku dlouho, a dlouho jsem ho zvažovala. Zpětně jsem hledala dobu, od kdy se tak začalo dít a zjistila jsem, že to přišlo s druhým dítětem, po jeho porodu někdy ve 37 letech. Najednou se nedostavovalo nadšení, které jsem si pamatovala z dob po první mateřské. Byla jsem na ní sice jen necelý rok, přesto jsem se do práce strašlivě těšila, vypadalo to skoro, jako bych se vracela z vojny.

Měla jste abstinenční příznaky?

Dalo by se to nazvat asi i abstinenčními příznaky, kdežto po druhém mateřství jsem zažívala stavy takřka opačné. Špatně jsem hledala znovu chuť do práce, snažila jsem se utěšovat tím, že je normální, že se střídají dobrá a špatná období a že to časem přejde, že život běží v sinusoidách, že když jdete dolů, zákonitě se pak musíte začít vracet nahoru. Na čas tenhle přístup fungoval, pak jsem ale zjistila, že ačkoliv to na člověku není vidět, jde vlastně pomalu postupně pořád dolů. Vynesení na křivce zpátky nahoru se přestalo dostavovat. A paradoxně ty rozsáhlé změny, kterými Události v České televizi prošly a na které jsem se původně opravdu těšila, že bude konečně změna, tak ty mě dorazily. Nějak jsem se s nimi prostě nesžila, najednou to nebyla „moje“ srdeční záležitost, ale někoho jiného. A jako dost konzervativní typ jsem pochopitelně dávala vinu i sama sobě. Jenže mě najednou připadalo, že to je jakési blbé, placaté. A zbytečné. Nebo spíš, že ta zbytečná jsem tam já. Že já tomu už neumím dát ten další potřebný rozměr. A že když neodejdu, zblázním se.

Co Vás za ten uplynulý rok bez televize nejvíce překvapilo?

Lehkost, kterou jsem tím odchodem získala. Jako kdyby mě to zpravodajství sevřelo do nějakých okovů, kde se pořád musíte chovat předpisově. Můj muž vždycky říkal: „Nebuď zase jako ta paní z televize!“ Nastalo neobyčejné uvolnění, ačkoliv jsem měla strach, že ten klid budu těžko a dlouho hledat, že sevřenost a křečovitost projevu dlouho zůstane. Nebo jinak: že bude nějakou dobu trvat, než zpátky najdu tu plnokrevnou, ale ztracenou Jolanu.  Takže mě opravdu překvapilo, že jsem se takřka okamžitě naprosto uvolnila a téměř okamžitě našla sama sebe. Začala jsem dělat nové projekty, přidala jsem si práci v rádiu a najednou jsem vyloženě cítila, jak mi zpátky roste sebevědomí a zejména lehkost, kterou jsem ve zpravodajství postupně ztrácela, jak se mi vrací radost z každé nové, další práce. Určitě to bylo i kontaktem s živými lidmi, je strašný rozdíl, když moderujete v televizi a pak naživo. Ve studiu proti vám stojí pouze kameraman, kdežto před živým publikem máte před sebou okamžitou odezvu. V televizi nic takového vlastně neexistuje, tam si musíte představovat imaginárního diváka. „Face to face“ musím vnímat okamžitou odezvu, reagovat na ni. Zjistila jsem, že mi to svědčí a že lidé na mě docela slyší. Našla jsem směr, kterým chci jít dál. I to mě překvapilo.

Nezalitovala jste ani na okamžik?

Nezalitovala. Až jsem si říkala, jestli to nezní blbě, jestli se jakoby nevymlouvám. Nějaké nabídky na návrat se sice objevily, ale já jsem se mezitím tak sžila se svým novým životem, že jsem si z nich už jen dělala legraci ve stylu: Mě už byste nezaplatili. Ráda bych měla vlastní televizní pořad, toho jsem se nevzdala. Ale nespěchám, já už dávno nemusím mít všechno teď hned. Víc ale prozrazovat nebudu, buchtu taky nevytahujete z trouby před tím, než se upeče.

Někdy do ní ale musíte píchnout, abyste zjistila, jestli už je hotová.

No, ano, takhle možná. V tom případě jsem ve fázi těsně před píchnutím.

Vidíte mezi zprávařkami nějakou svou nástupkyni?

Vůbec si netroufám je hodnotit, ať si to každá dělá, jak chce, byla jsem také taková. Ale je fakt, že mezi moderátory není moc těch, kteří by mě něčím výrazně zaujali. Teď mě překvapilo, že televize Prima hodlá zaměstnat jako hlasatele zpráv Romana Šebrleho. Při vší úctě k jeho značce, jménu a kariéře, nemyslím, že by byl jako moderátor zpráv ideální. Já se řídím heslem: ševče, drž se svého kopyta. Ale třeba se mýlím. Osobně mám ráda, když moderátor není jen hezká tvář, na kterou se dobře kouká, ale když má jeho osobnost ve zprávách ještě nějaký další rozměr. Nějak si nemůžu zvyknout na ten prvoplánový rozměr. Takhle to nikde ve světě moc nefunguje. V řadě případů jsme tu pořád tak trochu jako na Divokém Západě. 

Ono totiž moderování zpráv vypadá jednoduše, jako že to může dělat každý.

Máte pravdu, jistá část lidí takhle uvažuje a musím říct, že se obávám, že na komerčních stanicích to tak někdy i funguje. Jde o jiný přístup, než na jaký jsem zvyklá, nepřijde mi to k divákovi fér. Mám raději moderátora, kterého znám z oboru, už znám jeho práci, takže vidím ten další rozměr, jeho znalosti a zkušenosti z oboru, o které se může opřít. Takovému důvěřuju. Takhle vidím jen jediné: pokus o trhák, respektive o to, jak zvednout sledovanost za každou cenu, respektive, jak přetáhnout – třeba i jen na chvíli – nějaké ty diváky z jiné televize na svou stranu. A jsem přesvědčená, že tuhle ne úplně čistou taktiku prokouknou brzy i diváci.  

Což vlastně teď děláte v rádiu. Je velký rozdíl mluvit na mikrofon a na kameru?

No jasně, poměrně podstatný. Je to intimnější, jsem tam víc sama za sebe, nemusím tolik hlídat, jak vypadám a co u toho dělám, jiná intonace, jiné výrazové prostředky, možnost být více lidská, přizpůsobit se svému hostu, rozmluvit ho, pokusit se najít stejnou vlnu… Několik lidí mě jen upozorňovalo, že mluvím moc zpravodajsky, že je to pořád dost rychlé, s důrazem na první slabiky, moc zpravodajské. Byla jsem zvyklá dostávat lidi na první dobrou, v rádiu musím trochu ubrat. Tam to funguje malinko jinak. 

Máte nahrané nějaké svoje zprávy?

Ty úplně první. Sedím tam v takovém růžovém chlupatém svetru, tehdy jsme si pořizovali oblečení za vlastní peníze a často si museli prostě vystačit s tím, co bylo. Nejsou tam vlastně žádné příspěvky, moderátorova řeč je jen občas v obraze překrytá nějakou fotkou. Je to docela legrace zpětně pozorovat, jak se na začátku nadechnu a pak se zrakem vytřeštěným do kamery prostě pět minut jedu. Navíc jsem měla poměrně dramatický projev, nebyl rozhodně profesně neutrální. Což byly pozůstatky mé ochotnické kariéry.

Hrajete i divadlo, před lety Vás nevzali na DAMU. Další splněný sen?

Kruh se uzavřel. Odklonila jsem se kdysi od toho přání natolik, že jsem si léta ani nevzpomněla, že jsem chtěl hrát divadlo. Ale jak to tak bývá, když se vám jedny dveře zavřou, jiné se otevírají. Takže když mě oslovila Dobřichovická divadelní společnost, kývla jsem. 

Nechybí Vám ani politika? Vnímala jste jí doslova z první ruky.

Ta česká? Proč by mi měla chybět? Děkuji, ale ne. Mám to pole dost načtené a přečtené. Kdyby v ní bylo něco překvapivého, tak možná. Ale myslím, že mě momentálně nemá čím překvapovat. Takže ne, politika mi nechybí.

Při odchodu z televize jste řekla, že nejstrašnější byla představa, že v ní strávíte i druhou polovinu života. Kdybyste se vrátila na začátek, šla byste do toho znovu?

Stoprocentně. Nikde jinde bych nezažila to, co tam, a nepotkala spoustu lidí, kteří jsou pro mě dnes nepostradatelní. Měla bych asi i jinak postavenou osobnost, dvacet let jsem byla neustále na očích. Pod dozorem. 
magazin-265x238px-HDprijimac-CZ.gif Stáhněte si magazín TV <br /> do svých tabletů, mobilů a nově i do PC a Maců.Google playApp StorePC a Mac