Ivan Mládek: Jožin se internetem šířil jako mor

  • Rozhovor
  • Autor David Shorf
  • Foto Kevin V. Ton

Patří do zlatého fondu české zábavy. Dokázal svými písničkami nadchnout několik generací. A díky internetu nakonec prorazit i do zahraničí. Pánové a dámy, pan Ivan Mládek.

Vyrůstal jsem na Vašich písničkách. Jednou jsem navštívil s maminkou Vaše vystoupení v ostravském kulturním domě. Tehdy jste byl tak populární, že si vybavuji, že někdo otevřel v sále dveře, Vy jste řekl: Dveře… a sál ryčel smíchy. Užíval jste si to, nebo Vám to trochu lezlo na nervy?

Už si abslolutně napamatuji, v jakém kontextu to slovo padlo, že lidi tak pobavilo. Určitě se tam před tím něco komického odehrálo a to mi zřejmě nahrálo. Kontext je v legraci strašně důležitý, když i skvělou a ověřenou anekdotu začnete vyprávět v nevhodné chvíli, tak se vám nikdo nezasměje. A naopak, když jde v hospodě dlouho řeč třeba o krtcích a vy správně umístíte i nějakou úplně hloupou anekdotu o krtkovi, tak sklidíte úspěch. Protože jste naznačil, že se v určité době smáli lidi všemu, co jsem řekl, musím vám oponovat. Mám úplně jinou zkoušenost. I na tom sebeúspěšnějším představení chybíte, řeknete něco slabšího – a hned dostanete ledovou sprchu. Lidi mlčí. Na rozdíl od mnoha intelektuálů a mnoha kritiků zábavy dav smysl pro humor má – on je podle mne tím nejpohotovějším a nejobjektivnějším kritikem. Nesmí být ovšem opilý, pak může být dost nekritický.

Kdy se vlastně Vaše hudba a kapela přehoupla do další roviny zábavy. Bylo to plánované nebo se to tak nějak stalo náhodou?

Vyvstala nutnost pustit se do zábavy. Začátkem šedesátých let, když ochladlo moje zapálení pro tradiční jazz, jsem se pokoušel získat některé své spoluhráče pro jazzový skiffle, ve kterém bych se mohl více uplatnit jako sólový banjista. Po mnoha neúspěšných pokusech se mi podařilo dát dohromady první životaschopnou formaci až v roce 1970 a společně s klavíristou a aranžérem Pavlem Skálou ji připravit pro vystoupení na folk a country festivalu v Lucerně. Tenkrát ještě nebyla ani řeč o nějakých písničkách nebo dokonce o nějaké zábavě. Po úspěchu na tomto festivalu a po následujícím zájmu redaktorů, kritiků a manažerů se naskytla možnost Banjo Band profesionalizovat. Nebyla to pro mne v té době špatná šance, po návratu z francouzské emigrace jsem se o kariéru ekonoma ani nepokoušel. Tak jsem kapelu profesionalizoval, ale záhy bohužel zjistil, že by Banjo Band jen s americkými instrumentálkami brzo vymřel hlady. A tak jsem začal psát písničky a pokud možno veselé spojovací texty.

Máte neuvěřitelný cit pro jazyk, narodil jste se s ním nebo jste ho piloval?

S nějakým zláštním citem pro jazyk jsem se určitě nenarodil, dokonce jsem měl na základní škole s češtinou dost problémy – vždycky mi šla líp matematika. A také jsem nic nepiloval. Až na Puškina, kterého jsem si v dětství hodně oblíbil, jsem se o poezii nikdy moc nezajímal. Když jsem začal psát texty, snažil jsem se zaběhlým klišé v poezii vyhýbat a pracovat spíš s klišé češtiny hovorové. A přiznám se, že mě v začátku hodně inspirovali naivní básníci, jejich hloupé rýmy mi připadaly pro legraci jako stvořené.

Existují nějaké první verze Vašich hitů, které vypadaly značně odlišně než jejich finální verze, které známe dnes? Například Žbirkův Biely kvet byl původně Čierny kvet, než zasáhl komunistický cenzor…

Komunistická cenzura mě moc nezasáhla, nikdy jsem v zábavě politiku neměl rád a tak neměla místo ani v Banjo Bandu. Jisté probémy politického rázu jsem měl, ale nikdy nesouvisely s mou profesí. Pokud si vzpomínám, jen jednou jsem musel text vyměnit. Textové komisi se nelíbil text o ufonech, asi jim vadil jejich „americký“ původ a proto jsem melodii nechal přetextovat Zdeňkem Svěrákem, který s námi v prvních letech autorsky spolupracoval. A tak vznikla naše velice úspěšná písnička Dívka s modrou matrací.

Máte ve svém repertoáru písničky, které se Vám ohrály a naopak takové hity, které byste rád zahrál pokaždé?

Jak už jsem se zmínil, jsme až na naše komiky a komičky původem dixielandoví muzikanti, pro které je větší problém zahrát něco pokaždé stejně, než pokaždé jinak. Takže i když hrajeme kvůli divákům pořád dokola naše nejznámější písničky, nám to nevadí, protože hudebně je to pro nás na každém představení trochu něco jiného. Holt musíme vydržet pořád ty stejné texty, ale za peníze se to přežít dá. Za svůj stále stejný repertoár se nestydím, Louis Armstrong hrál také celý život na pódiích ty samé skladby.

Stal jste se klasikem. Děda Mládek Illegal Band pokračuje v interpretaci Vašich songů. Co si o nich myslíte?

Jsou to proti nám mladí kluci, jejich protagonista Marcel Marek – výborný sketař, ale jejich pojetí se od toho našeho výrazně liší. Důraz kladou na show a atraktivní interpretaci mých písniček, pro nás byla vždycky nejdůležitější muzika v duchu starých New Orleánských washboard bandů a jug bandů, kterou jsme si zamilovali a kvůli které jsem vlastně legrační písničky začal dělat. Proto, abychom nebyli poslouchatelní jen pro diváky se sklonem ke starému jazzu.

Vysvětlete nám, jak došlo k tomu, že jste se najednou stal tak populárním v Polsku?

Může za to internet a náš třicet let starý televizní klip Jožin z bažin, který v Polsku někdo objevil a rozšířil. A protože internet nezná hranic a nemají na něj vliv ani žádné umělecké komise, ani žádní kritici, ani žádní showbyznysmeni, šířil se Jožin jako mor dál. Do Ruska, Srbska, Maďarska, Anglie, Itálie a možná dalších evropských zemí. A podle agentur, které chtěli získat Jožina z bažin pro své reklamy, dokonce i do Brazílie a Austrálie. Prostě internet je mocná čarodějka. Autorům sice krade, ale kapelám dělá zdarma reklamu.

S kým se Vám nepodařilo spolupracovat a moc jste o to stál?

Kromě počáteční spolupráce se Zdeňkem Svěrákem a Luďkem Sobotou jsem o spolupráci s žádným jiným humoristou neusiloval. Ne, že bych si některých dalších nevážil, ale nepasovali mi do hudebně zábavného projektu, který jsem si vytýčil. Spíš jsem hledal typy, pro které bych psal a které by se pro náš recesistický typ zábavy hodily. Teď se musím konečně sám pochlubit, myslím, že jsem byl v tomto směru úspěšný, podařilo se udělat ze symfonického klarinetisty Ivo Pešaka hudebního showmana, „vyrobit“ komiky Ivo Pešáka, Lenku Plačkovou, Milana Pitkina, Libunu Roubychovou a Jana Mrázka a kromě toho také získat pro dlouholetou spolupráci mimku Lenku Šindelářovou a také geniálního jazzmana a hudebního klauna Gézu Gerendáše. O jejich úspěšnosti svědčí množství prodaných nosičů a také jejich dlouholetá oblíbenost u diváků. Nepodařilo se mi některé udržet, ale tak už to s hvězdami chodí.

Je možné, aby Vaše písničky zpíval někdo jiný? Woody Allen už také moc nehraje ve svých filmech a věnuje se režii.

Když si u mne objednal a pak nazpíval písničku někdo z oboru pop music, vždycky byl výsledek rozpačitý. Celkem dobře vyzněly moje písničky jen v podáni komiků, jako byl už zmíněný Luděk Sobota nebo Josef Dvořák. A vzhledem k tomu, že už žádné písničky neskládám a pro televize jsem se dal do důchodu, osud Woodyho Allena mi nehrozí.

Dočetl jsem se, že jste v roce 1968 vystupoval v pařížských ruských klubech jako sólový hráč na balalajku. Jaké to bylo? Popište nám tu atmosféru.

Byla to z nouze ctnost. Byl jsem utečený v Paříži, kde nebyla šance se živit hrou na banjo. Věděl jsem to už dřív, a tak jsem si s sebou do Francie nepřivezl banjo, ale balalajku. Francouzi ruskou muziku vždycky měli rádi a mně také nebyla cizí, takže to moc „nebolelo“. Staré předkomunistické ruské písně se mi vždycky líbily a ruští návštevníci ruských klubů a barů je přímo hltali. Neměl jsem se tam špatně, do Československa jsem se rozhodně nevrátil z existenčních důvodů. Rozhodl stesk po rodičích, kamarádech a české přírodě. A také po českém stylu života „po nás potopa“.

Sledujete současnou politiku? Oceňujete humorné situace, kterých se politici nechtěně dopouští?

Do humorných situací se spíš svévolně pouští. Já si myslím, že zrovna tak jako humor nepatří do pornofilmů, tak nepatří ani do politiky. Někdy mám pocit, že si politici neberou slovo kvůli tomu, aby něco řešili nebo něco konstruktivního sdělili, ale aby zaperlili nějakou rádoby vtipnou glosou. Většinou se jim to moc nedaří – tedy až na nadaného komika Zemana.

Jak moc nyní pracujete a jak moc si užíváte?

Už jen maluju a jezdím s Banjo Bandem po zájezdech. Muzika a malování jsou mé koníčky, od kterých si nemusím moc odpočívat. Ale abych zase ze sebe nedělal zrůdu workoholika, samozřejmě, že se občas rád jako každý jenom válím doma na gauči a nebo někde u vody. A samozřejmě, že rád posedávám s kamarády v hospodě nebo v kavárně. A užívám si to, protože už se mi pořád nehoní hlavou nějaký rozepsaný scénář pro televizi a netlačí mě žádný termín.
magazin-265x238px-HDprijimac-CZ.gif Stáhněte si magazín TV <br /> do svých tabletů, mobilů a nově i do PC a Maců.Google playApp StorePC a Mac