Hana Doulová: Bavilo by mě hrát policajtku

  • Rozhovor
  • Autor David Shorf
  • Foto Dalibor Konopáč

Hana Doulová je nejen skvělá herečka, ale i energická žena, které je okamžitě všude plno. Když jsme se setkali v ateliéru Dalibora Konopáče, hned po příchodu mi pošeptal fotograf do ucha: „Vůbec ji nestíhám, je strašně rychlá.“

Co si vlastně myslíte o žánru jménem rozhovor? Co je největší přínos pro čtenáře a co z rozhovoru může získat subjekt, který je tázán?

Vždy mě zajímá, kdo je novinář, který se ptá. Přemýšlím, proč se asi rozhodl, že bude dělat zrovna tuhle práci. Co se týče čtenáře, toho by mělo zaujmout, zda je zpovídaný člověk dostatečně zajímavý. Asi by mělo jít o osobnosti, které žijí trochu nestandardním životem, vždyť proto čtou lidi rádi o malířích, hercích či špičkových doktorech. Myslím, že čtenáře zajímá, jak svoji nepravidelnou práci dokážou skloubit s rodinou. Slýchávám hlasy, které tvrdí: „Chudinky děti, vždyť ti rodiče jsou pořád pryč.“ Ale tak to ve skutečnosti není,  jako herečka mám často volný čas přes den, a to nemluvím o divadelních prázdninách v létě. My nemusíme posílat děti na tábory, pokud samy nechtějí. A večery, když hrajem  představení, to jsou jen dvě hodiny před spaním… záleží, zda právě ještě zkoušíte nový titul, či nikoli.

V kolik vlastně musíte být „v práci“ neboli v divadle?

Každé divadlo to má trochu jinak. U nás, když se hraje od sedmi večer, stačí tři čtvrtě hodiny před představením. Když je tam zpívání, tak dřív.

Takže herecké děti vlastně přijdou jen o Večerníčka s mámou a zbytek dne mají mámu pro sebe? 

To se nedá tak jednoduše říct, jak kdy. Někdy jste celý den v divadle a druhý den doma.

Čtete rozhovory s jinými osobnostmi? A co Vás nejčastěji zprudí, že si řeknete: to je ale blbej rozhovor.

Zprudí mě, když novináři kladou pořád dokola ty samé otázky. Třeba: ‚Baví Vás více hraní ve filmu nebo na divadle?‘ To je něco příšerného.

Máte nějaký názor na společenské dění? Třeba na přijímání uprchlíků z Afriky?

To je velice citlivá otázka. Jsem toho názoru, že bychom se neměli důležitým tématům vyhýbat, ale podílet se na jejich řešení. Patrně by měla fungovat nějaká kontrola, která by vyloučila, že mezi běženci nejsou třeba spící agenti Islámského státu. Co já vím, nejsem bezpečnostní expert, ani politik. V každém případě před námi stojí problém a my před ním nemůžeme utíkat. Ostatně nezapomínejme, že za komunistů mnozí z nás byli taky utečenci.

Co si vlastně myslíte o českém národu, který na jedné straně vede žebříček v posílání peněz DMSkami a na druhé se chová jako provinční buran?

U dárcovství přes mobil jde často spíš o vlastní ego. Máte pocit, že jste pro ty lidi něco udělal, ale neobětujete nic ze svého pohodlí. Jde o takový odpustek nebo vykoupení. Kdyby měl jít někdo z nás pomáhat místo svých prázdnin, to by bylo něco jiného.

Jste liberální člověk? Jaký máte vztah k dnešní mladé generaci, zanadávate si občas?

Já jsem liberální. U nás v divadle jsou zastoupeny všechny věkové kategorie a vycházíme spolu dobře. Navíc ještě pro potěšení učím jednou týdně dramatickou výchovu na základní umělecké škole a tam mám partu puberťáků. Je pravda, že to s nimi musíte umět. Musíte je motivovat a musí je to s vámi bavit. Když si někdo stěžuje, že dnešní mladí jsou nevychovaní frackové nebo něco podobného, je to většinou tím, že je neumí motivovat. Je to jako u malých dětí. Zlobí ty, které se nudí.

Existuje podle Vás žánr, který není vhodný pro české herce? Například akční hrdinové?

Já si nemyslím, že je to v hercích, ale v tom, že některé žánry nám Čechům prostě nejdou… Neumíme napsat takové scénáře, a neumíme je natočit. Každý národ má podle mě blíž k určitému žánru, souvisí to s mnoha věcmi, způsobem myšlení, humorem…

A nejsou Češi spíš příliš cyničtí? Možná prostě apriori českému herci neuvěří to, co Bruce Willisovi?

Nevím, tohle si netroufám říct. Nejspíš to ale skutečně není v hercích, ale v tom okolo. Neexistují tu profesionálové, kteří tento žánr opravdu ovládají. Především scénáristé… Ale ti jsou obecně úzkoprofiloví. 

A které jsou podle Vás žánry, které Čechům svědčí?

Určitě komedie. Nemám na mysli prvoplánovou zábavu typu Babovřesky, ale příběh, kde je vyvážený humor s dojetím a myšlenkou.

Kromě dcery, která je úspěšnou herečkou (Lenka Krobotová), máte taky dva syny. Co dělají?

Jeden studuje management a ekonomii, starší pracuje a kromě toho hraje závodně šachy.  Oba mají pro herectví předpoklady – velký smysl pro humor a nadsázku, ale živit se tím zjevně nechtějí. A já to chápu.

Říká se, že děti chtějí buď kráčet ve stopách úspěšných rodičů, anebo se proti nim ostře vymezit. Jak je to u Vás?

Já do hlavy mých synů nevidím. Ale musí to mít těžké se srovnat s příkladem tatínka (Miroslav Krobot), který je neskutečně pracovitý. Většinou je talent nanejvýš dvacet procent úspěchu. Zbytek si prostě musíte odmakat. A takovou vůli a sebekázeň, jako má můj muž, myslím nemá kdekdo. Takže nevím, jak přesně to kluci berou, laťku mají nastavenou vysoko, ale na tátu jsou oba, myslím, pyšní.

Děláte něco pro zahraničí?

Pracovala jsem párkrát s cizími produkcemi. Před pár lety jsem točila v Popradu francouzský film Giorgino. Byl to takový spíš alternativní a vlastně hodně zvláštní film, pamatuji si, že jeden záběr jsme vždy točili snad třicetkrát a že to bylo dost úmorné, v minus 20 a v angličtině. A nedávno jsem si zahrála ve francouzsko-kanadském seriálu Rusku, takže sem tam dělám.

Líbí se Vám někdo z nejmladší generace českých režisérů?

Petr Kolečko je zajímavý, Pavel Khek, Skutři, a někteří další… Jistě je jich víc.

Chodíte se někdy dívat na mladé herce?

Ale jo, třeba na jednu svoji žačku do Disku, nebo zajdu do Rubínu. A jinak miluji La Putyku! 

Chodí se někdo dívat na mladé herce, jak hrajou?

Říkala mi moje žačka, že ano. Prý většina herců těsně před koncem studia už má nějaké angažmá. Do Disku třeba jezdí ředitelé divadel, dramaturgové a režiséři. Do našeho divadla teď míří jeden kluk a jedno děvče z oblastí, což je znakem toho, že se mimopražská scéna opět stává zajímavou. Já jsem třeba byla po škole v Budějovicích, pak jsme byli s manželem v Chebu, Hradci Králové, a až ve třiatřiceti letech jsem zakotvila s manželem v Praze. 

Štve Vás něco na televizi?

Občas mě ničí současné televizní herectví, které chce být za každou cenu civilní, dokonce i za cenu, že hercům není rozumět. I když výjimky se najdou, jako třeba můj kolega Viktor Dvořák, kterého jsem nedávno v tomto směru chválila za seriál První republika.

Ale Vy se televizi nevyhýbáte, že?

Nedávno jsem točila Policii Modrava. Víte, co je můj sen? Zahrát si policejní komisařku… Vyšetřovat vraždy, provádět výslech! Ta touha ve mě zůstala od doby, kdy jsem poprvé viděla Helen Mirren ve filmu Hlavní podezřelý.

Stahujete filmy z internetu?

Já ani ne. Když něco nutně potřebuji vidět, tak mi to syn stáhne, jinak ne. My máme doma knihovnu HBO, kde je nějakých 1000 titulů a s tím si vystačíme.

A co si myslíte o stahování umění na internetu?

Bohužel se tomu nedá vyhnout. Mělo by se to zpoplatnit, ale tak, aby si to mladí mohli dovolit. Kdyby byla cena dostupná, tak věřím, že by to ty lidi tolik nedělali. 

A nevadí Vám filmy s titulky?

Naopak, mě hodně baví angličtina. Syn mi občas doporučí americký či anglický film nebo seriál v původním znění, ale s anglickými titulky. Také mi dává překlady, a pak se na mě zlobí, když dělám chyby!

Hájila byste český dabing?

Ne. Řešila bych to jako ve Skandinavii, kde umí každá pokojská výborně anglicky, protože nemají dabing. U každého filmu, který běží v televizi, by měla být možnost volby v původním jazyce.

A nepřijdou dabingoví herci o práci?

Mohou třeba namlouvat audioknihy, a určitě budou i další možnosti.

Zvládají čeští herci angličtinu, nebo na to spíše nemají čas?

Moc ne. Někteří se snaží, ale není jich moc. 

Jste lyžařská rodina?

Jo, zimní sporty, lyže, běžky, ale opatrně. Víte, co by to znamenalo, kdybych si něco zlomila? V divadle by mě uškrtili.

Máte ve smlouvě zákaz nebezpečných sportů? Když hrála Jana Preissová baletku ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku, tak nesměla lyžovat…

To nevím, ale v mém věku se každý bojí jakékoliv zlomeniny. To bych v divadle způsobila hrozné komplikace, tím spíš, že hraju extrémně navštěvované tituly, jako Pan Kaplan má třídu rád nebo Holky z kalendáře, či Fulghumovo Drž mě pevně, miluj mě zlehka.

Co se stane, když jste hodně nemocná, musíte hrát?

Když je to malá role, tak to většinou někdo „skočí“. Když ne, tak se udělá  změna představení. Ale to už musí být! Každý herec normálně hraje se čtyřicítkami. To musíte ležet na smrtelné posteli, abyste vynechal.

Co byste si chtěla zahrát, samozřejmě kromě té policejní vyšetřovatelky?

Když jsem byla v Hradci Králové, milovala jsem práci ve studiu Beseda s režisérem Josefem Kroftou, který nás bohužel nedávno opustil. Nevím, jestli ještě někdo podobný existuje. Ale cítím, že bych chtěla ještě zkusit něco alternativnějšího, na malých scénách jako je třeba Rubín nebo Studio 2… Vrátit se k podobně zajímavé práci, jakou jsem zažila v Besedě, pracovat s mladými herci či režiséry, dokud ještě na to mám dost sil.
magazin-265x238px-HDprijimac-CZ.gif Stáhněte si magazín TV <br /> do svých tabletů, mobilů a nově i do PC a Maců.Google playApp StorePC a Mac