Cítím se pořád jako dítě

  • Rozhovor
  • Autor Petra Vorelová
  • Foto Petr Joura

S Lucií Bílou jsem se sešla u příležitosti vydání jejího nového alba. Bavily jsme se o jejím novém cédéčku Hana i o plánech do budoucna. Co všechno na sebe zpěvačka prozradila?

Gratuluji Vám k novému cédéčku. Byla jsem z něj nadšená, vážně. Zaujal mě modrý obal, který na mě působil jako voda. V písničkách jsem ale vodní tematiku neodhalila. Co má tedy obal představovat?

Nevidím tam vodu. Spíš si takto představuji duši. Já jsem tuto fotku ani grafikovi nenabízela. Já jsem mu nabídla úplně jiné, ale on najednou přišel s touto. Je to tedy i práce mého módního návrháře Borise Hanečky a mé stylistky Sandry Žigové. Já jsem to viděla a říkám: „Ježíš, kde jste vzali takovouhle fotku?!“ My jsme totiž s Aničkou Kovačič fotily čtyři dny a těch fotek bylo tolik, že jsem úplně zapomněla, že tam je takováhle krása. To pojetí je nádherné. Prosadila jsem si tam svoji fotku jako tříleté Haničky… (v bookletu vevnitř – pozn. red.). Pro mě je to důležité, protože mám pocit, že teď uzavírám nějakou svou kapitolu a tak není lepšího okamžiku, než na moje padesátiny použít fotku, jak jsem vypadala jako dítě. Tehdy jsem netušila, co se kolem mě bude jednou dít. Já se tedy tak cítím pořád – jako dítě. Jak zpívám v textu Gábiny Osvaldové: „Jsem furt malý dítě, i když to na mně není vidět.“ Tak to je prostě pravda, já jsem pořád dítě. A teď se jako dítě raduju. Ta deska je překrásná, vizuálně je to klenot, ale to, co se děje vevnitř, je pro mě splněný sen. Já jsem takovou desku potřebovala jako sůl.

V druhé písničce z CD, které nese název Hana, zpíváte: „Znáš ze mě jen půl.“ Zde na tiskové konferenci už to bylo zmíněno. Znamená to to, co jsem si myslela, a sice že jste Lucie Bílá i Hana Zaňáková?

Ano.

Jsou lidi, kteří znají jen Lucku Bílou, a lidi, kteří znají jen Hanku Zaňákovou?

Určitě. Tedy, ta druhá skupina není. Protože ta, která zná Hanu, zná i Lucku, jako třeba moje kamarádky, které jsou se mnou celý život, protože my bydlíme v jedné vesnici, třeba s Ivetkou – naše maminky se spolu kamarádily a my jsme spolu jezdily v kočárku… Tak ta za Luckou chodí a viděla snad všechny moje koncerty, vlastně celá naše parta z Otvovic… Ony ke mně nějak obě dvě patří – Lucka i Hanka, akorát mám pocit, že jsem na nějaký čas na tu Hanu zapomněla, uvěřila jsem tomu, že jsem jenom Lucie Bílá, ale není to pravda, Lucie je role, je to jako Johanka z Arku nebo Carmen, ale já jsem především Hana – obyčejná holka, která se bojí jako každá druhá, která miluje svého syna, která ctí hodnoty své rodiny. Tam je jediný rozdíl v tom, že mám povolání, díky kterému jsem víc vidět, a že když jdu nakupovat, tak si s sebou beru ještě kromě kreditky podpiskarty. Jinak žádný rozdíl, jinak jsem úplně stejná jako každá jiná holka.

CD jste si vydala ke svým padesátým narozeninám, takže se nabízí otázka, jestli se jedná o bilanční projekt. Bilancovala jste, když jste ho tvořila?

Já musím zpětně říct, i když nerada rekapituluji, že v mém životě mělo vše logiku. I věci, které tak nevypadaly a bolely, tak vím, že byly strašně důležité. Ale tato deska není bilanční. Ta je spíš upozornění na to, že už jsem velká a dospělá zpěvačka a je mi těch padesát, což zní hrozně a vždycky jsem si myslela, že to už je teda hrůza, tak teď si to nemyslím, protože já tím cédéčkem ukazuju, že mám pořád kam jít a dveře, které jsem neotevřela. A že mám pořád co nabídnout, protože ta deska je prý pro spoustu lidí překvapením, a myslím si, že z ní budou mít lidi radost. Navíc není jen na takovou první signální… Třeba písnička Hana je podle mě jedna z nejkrásnějších písní, jaké jsem kdy měla v repertoáru.

Ještě bych ráda zmínila písničku Primadonna, která mi zněla dost úderně a trochu naštvaně. Zároveň Vás lidi teď přirovnávali k Madonně, že jste okopírovala její show. Primadonna, Madonna, to zní podobně. Vadí vám, že Vás k ní přirovnávají?

Jak by mi to mohlo vadit? Je to holka, kterou obdivuju celý svůj život, já mám všechno, co kdy vydala, sleduju ji, fandím jí a vůbec jí ten svět nezávidím. Může si dovolit dělat obrovské show, já jsem se s tím pěkně nadřela, protože my jsme opravdu malinkatá a chudá země, my Československo. A to je přece úžasné, když nás srovnávají! Nota bene ta slovní hříčka (dvě N v názvu písničky – pozn. red.) – to by přece každému mělo dojít, že ta písnička je pro ni. Ta písnička původně neměla být na cédéčku. Vznikla pro koncert, kde jsem Madonně chtěla poděkovat za inspiraci a za to, že je člověk, kterého mám ráda. Nakonec se ta písnička ale mimořádně povedla, a tak jsme se rozhodli, že ji dáme i na cédéčko. A nelituju toho. Horší by bylo, kdyby mě srovnávali, nevím s kým… Tohle je super, tohle mě baví! A je pravda, že na ten koncert, na kterém se podílelo 350 lidí, by byla pyšná i Madonna. A kdo to neviděl, tomu to bohužel nevysvětlím, protože to se musí zažít. Na tyto koncerty jsem se chystala třicet let své kariéry. Přála bych ten pocit, který jsem měla na jevišti, každé své kolegyni, každému svému kolegovi, každému muzikantovi. Byl to neuvěřitelný zážitek. Já jsem třetí koncert tak probrečela! Nemohla jsem ani dýchat. Vlastně plakali všichni – technici, celý tým, protože jsme věděli, že děláme něco, na co se nezapomene. Důležité je, že se o tom mluví. Myslím, že kdyby to ti lidi viděli, viděli by, že je tam moje kondice, můj repertoár, moje kostýmy, moje myšlenka a lidi, kteří přišli za mnou.

Jste jedna z našich nejúspěšnějších zpěvaček, ne-li nejúspěšnější. Máte nějakou radu pro umělce, kteří se teprve snaží prorazit v hudebním průmyslu?

Hlavně se nenechat odradit neúspěchy a pády. Tenkrát se sice Neposlušných tenisek prodalo asi 150 tisíc kusů a hráli to denně v rádiu, ale já jsem dalších šest let nezavadila o práci. A i můj tatínek mi radil: „Už se na to vykašli, nejde ti to, zabal to.“ Ale já bych radila vytrvat. Jestli máte ten sen, tu potřebu, tak to nevzdávat. Já jsem se pro to nerozhodla, já jsem se pro to narodila. A věděla jsem, že je to moje místo. To vždycky přirovnávám k tomu, že my všichni jsme puzzle a hledáme místečko, kam pasujeme, a já ho našla. Takže já bych asi řekla: „Držte se a nenechte si to ani od nikoho rozmluvit!“

Existuje něco, co byste si přála?

Já jsem dokázala vše, co jsem v této zemi mohla dokázat. Včetně zpěvačky pětadvacetiletí, což je neuvěřitelné, včetně Slavíků, cen TýTý, ceny Thálie, čtrnácti cen Hudební akademie, státního vyznamenání, to je prostě neuvěřitelné! Mám sochu v muzeu, vyrobila se moje mince pro sběratele od České mincovny… Co si můžu přát? Aby se to teď zastavilo a takhle, jak je to teď krásné, to bylo dalších třicet let…
 

Lucie Bílá (*7. 4. 1966, zpěvačka)
Nedávno oslavila padesát let. Na kontě má nespočet hudebních cen, včetně osmnácti Slavíků. V soukromém životě to ale Lucie Bílá nemá moc lehké. Všechny její vztahy s muži se dosud rozpadly. Nikdo asi nedokáže unést její slávu a životní tempo, Lucie je totiž od pohledu velký živel. S bývalým partnerem Petrem Kratochvílem má syna Filipa (21) a momentálně je single.
 
Více najdete v tabletovém magazínu, který je dostupný pro iOS a Android, nebo pro PC.
magazin-265x238px-HDprijimac-CZ.gif Stáhněte si magazín TV <br /> do svých tabletů, mobilů a nově i do PC a Maců.Google playApp StorePC a Mac