Barbie: Příběh mořské panny 2: Jen růžová to může být

Barbína sice zůstává věčně mladá, ve skutečnosti jí ale táhne na šedesátku. V době jejího vzniku měly panenky pouze podobu kojenců, podnikatelka Ruth Handler si ale všimla, že si s nimi její dcera přesto hraje na dospělé princezny či zpěvačky. Na cestě po Německu navíc objevila panenku jménem Lilli, propagační dárek bulvárního deníku Bild. Vyzývavá blondýna, která si dává muže k snídani, ovšem byla určena dospělým.

 

Ruth Handler přivezla několik exemplářů zpět do Ameriky a představila svůj nápad svým společníkům v malé hračkářské dílně jménem Mattel. V roce 1959 tedy firma přišla s modelem panenky pojmenované podle Ruthiny dcery Barbary. Šaty a další doplňky bylo možno přikoupit zvlášť. Barbie šly na odbyt jen velmi pomalu, ovšem Ruth, která mezitím převzala vedení firmy, se nenechala odradit. Omezené prostředky Mattela investovala do nápadité televizní reklamy a z panenky se brzy stal prodejní šlágr, který z malého podniku udělal mamutí koncern. Dnes lze Barbie koupit ve sto padesáti zemích světa a prodalo se jich už přes miliardu kusů. K tomu přispěla i strategie Mattelu dotvářet panenčin svět knihami, filmy a seriály pro děti.

 

Barbie však nemá jen fanoušky. Dětští psychologové ji vyčítají, že stejně jako jiné realistické hračky omezuje dětskou představivost. Ostatně zejména mladší děti se málokdy drží zadání produktových oddělení hračkářských koncernů, z panenky v bikinách dělají princeznu a z figurky vojáka hasiče. Barbie má navíc nepřirozené proporce, dívce s její postavou by chyběla 

pětina doporučené váhy. Nestará se o nic jiného, než jak vypadat dobře, což se příliš neslučuje s představou moderní mladé ženy. Vyzývavost panenky stejnou měrou vadí emancipovaným ženám i ultrakonzervativním duchovním v Saudské Arábii, kde se prodává zahalená.

 

Dívky Barbie přesto milují, a pokud v jejich světě mají místo i jiné postavy, určitě nic nebrání tomu, aby si s ní hrály a dívaly se na ni v televizi, například na kanále Minimax.