Ženu ve vodě napsal, režíroval a produkoval M. Night Shyamalan a je to film, který by se dal přirovnat k one-man show ‒ má silné i slabé stránky. Shyamalan má plno kreativních nápadů, ale tím, co je v tomto snímku nejdůležitější, je vyprávění samo o sobě.
V oživené bajce, která předchází samotnému ději, se dozvíme všechno o krásném světě Blue World, o moři, v němž žijí lidé v harmonii, zatímco lidé v našem světě, na zemi, jsou neustále v konfliktu. Původně jsme byli všichni součástí tohoto „Modrého ráje“, jen jsme na něj jaksi zapomněli, na všechnu tu harmonii a lásku. Občas proto odtud přijde někdo, aby nám předal zprávu, která nás vrátí na správnou cestu a změní navždy svět.
To zní dobře. Prostě jen čekat se zatajeným dechem, až přijde zpráva. Jenže Shyamalan se rozhodl raději vyprávět o malé, uzavřené komunitě lidí, která je ohrožována něčím mimo jejich chápání. Žena ve vodě je už třetím filmem v řadě (Znamení, Vesnice), jenž se drží této kompozice, kdy něco nastíní a pak jakoby uhne z cesty. Každý nadaný scenárista by asi pokračoval ve slibně rozjetém příběhu, jenže tady se one-man rozhodl zůstat uzavřený v malinké komunitě a asi i v sobě samém.
Oč tedy běží? V malém bytovém komplexu není nikomu dovoleno plavat v bazénu po sedmé hodině a za dodržování tohoto pravidla je zodpovědný docela milý správce budovy Cleveland (Paul Giamatti). To on najde „vodní vílu“ (Bryce Dallas Howard), vyslankyni z Modrého ráje, která je trochu jako Daryl Hannah ve Znamení, až na to, že je vyděšená, v depresi a jasnovidka. Od té chvíle se obyvatelům bytů začínají dít zvláštní věci.
Shyamalan se zaměřuje na „nymfu“ a její poslání, odklání se tak od začáteční bajky a vrhá se jiným, poněkud nudným směrem. Giamatti se sice snaží, ale podobně jako dívenka, kterou najde, je jeho postava příliš vyděšená a někdy dost nechápavá. Ve filmu se objeví i sám Shyamalan coby spisovatel, jehož kniha má jednou zcela proměnit lidstvo. To je možná lepší námět na film, než sledování lidí v bytovém komplexu, jak stojí kolem bazénu a snaží se nenechat se sežrat zelenými vlky. Ano, zelenými vlky.
Tato one-man show se v některých ohledech moc nevyvedla, možná by měl režisér začít brát raději scénáře někoho jiného, protože se zdá, že už je docela vyčerpaný. Naštěstí má v sobě tato podivná pohádka nepohádka i pár vtipných scén, takže ji začnete vnímat opravdu jen jako poněkud bláznivé převyprávění bajky s dobrými a někdy i nápaditými zvláštními efekty. Rozhodně ji však z paměti jen tak nevymažete.
