Píše se únor 1961 a New York si jen málokdo dokáže představit jako budoucí centrum folku, které vyprodukuje velké hudební hvězdy. Llewyn Davis jednou z nich ale nebude, i když také zpívá, skládá a shání nahrávací kontrakt. Davis je totiž takzvaný „loser“ (smolař) – typická postava filmu bratrů Coenů.
Joel a Ethan Coenové jsou umělecky plodní a úspěšní sourozenci, jejich hrdinům ale většinou úspěch uniká, často vlastním zaviněním i ironií osudu. Vzpomeňte si na Seriózního muže, jehož existence připomíná krutou židovskou anekdotu, lovce, který si bláhově vezme peníze, které mu nepatří, v dramatu Tahle země není pro starý, nebo na muže, který si najme béčkové kriminálníky na únos své ženy ve Fargu. O flákači Big Lebowskim ani nemluvě.
Zatím poslední coenovský hrdina Llewyn Davis je bez peněz, bez hudebního partnera, který nedávno skočil z mostu, bez velkých kamarádů a ještě i bez kocoura, kterého měl hlídat. Týden, který s ním zažijeme, bude tedy hodně mrazivý. Zajímavě zacyklená přehlídka zklamání, selhání a únavy ale obsahuje dost absurdit a groteskních charakterů. A je vyprávěná jako folková balada o věčné odysee nedokonalého člověka.
Folk před Dylanem
Film nezaznamenává přímo období boomu folkové hudby v newyorské Greenwich Village, ale dobu těsně před tím, než se folku dostalo masového přijetí, objevily se první hity a investice. Dobu, kdy pouze malá skupina nadšenců folkové hudby směňovala staré nahrávky jako tajemství. Moment na pomezí změny, před nástupem Boba Dylana, Paula Simona a Joni Mitchell a dalších poetických osobností, mísících estetiku folku a beatniků.
Greenwich Village byla v té době opravdu „vesnice“, prostředí, kde se hudebníci navzájem znali, hráli a zpívali spolu ve Washington Square parku, přespávali u sebe na gaučích a navzájem si lámali srdce. Tito hudebníci chtěli tvořit autentickou hudbu s kořeny ve venkovské Americe. Klubová scéna té doby byla řízena tvrdou ekonomickou situací. Newyorské zákony o kabaretu byly jedny z nejpřísnějších v USA a jediný důvod, proč kluby folkové zpěváky najímaly, bylo vyhýbání se placení vysokých poplatků za pořádání jazzových koncertů. Klub Folk City měl ve Village jako jediný licenci na prodej alkoholu a stal se předlohou pro bar, ve kterém ve filmu vystupuje Llewyn Davis.
Kdo je inspirován kým?
Llewyn Davis (Oscar Issac) připomíná Boba Dylana, jeho přespávání na gauči u kamarádů odkazuje na Phila Ochse, zpívá ale písně Davea Van Ronka, jehož memoáry The Mayor of MacDougal Street bratři Coenové využili pro nastínění atmosféry doby a některých lokací. Stejně jako Ronk je Llewyn dítě z dělnické rodiny, které dělí svůj život mezi hudbu a krátkodobé přivýdělky jako námořník.
Roland Turner (John Goodman) připomíná Doca Pomuse, židovského Newyorčana, který si vysloužil svoji slávu ve 40. letech zpěvem bluesových písní v tmavých barech.
Bud Grossman (F. Murray Abraham) připomíná Alberta Grossmana, majitele chicagského folkového klubu, který se v roce 1960, kdy mu bylo 34 let, přestěhoval do New Yorku. Tam pak pomohl k přeměně Boba Dylana z osamělého kytarového poety na velkou rockovou hvězdu.
Mel Novikoff (Jerry Grayson) připomíná Moe Asche z Folkway Records. Milovník folku a levicový podporovatel hnutí protest songu byl i tvrdým a staromódním obchodníkem. Jen málo z jeho projektů dosáhlo větší známosti a ty pak dotoval tím, že byl notorický skrblík vůči umělcům, kteří se prodávali lépe. K neúspěšným umělcům byl zase bolestivě upřímný.
