Procházka mezi mrakodrapy

Opravdu se to stalo: akrobat Philippe Petit se v roce 1974 prošel mezi věžemi Světového obchodního centra. Tento šílený kousek si navíc vyžádal osm měsíců přísně tajných příprav.

Filmy podle skutečných událostí mívají háček v tom, že divák ví – nebo může vědět – jak příběh dopadne. U snímku Muž na laně je toto povědomí ještě silnější: o Petitově akci dříve vznikl úspěšný stejnojmenný dokument, který získal Oscara.

Režisér a spoluscenárista Muže na laně Robert Zemeckis (Forrest Gump, série Návrat do budoucnosti) naštěstí nevystavěl vyprávění na předem jasném očekávání, jak celý příběh skončí.

Kdo by totiž neznal osud provazochodce předem, pochopí jej hned na začátku, protože o svém kousku zpětně vypráví sám Petit, živý a zdravý. I tak má Muž na laně napětí na rozdávání. Nehty si divák nejdříve kouše u příprav, v nichž se musí počítat s každým detailem, a potom z provedení, při kterém zase hraje roli každý závan větru. Francouzský pouliční umělec, kapesní zloděj, provazochodec a hlavně snílek Petit pečlivě dává dohromady tým, připravuje si každý milimetr trasy, čelí komplikacím – načež konečně nadejde den D (7. srpna) a on vyrazí na ocelovém laně nad propast mezi newyorskými Dvojčaty, tehdy nejvyššími budovami světa.

A to je další pozitivní aspekt filmu: asi všichni víme, že Dvojčata už nestojí. Ovšem Zemeckis se vyhýbá nostalgii, patosu, historické hořkosti, zkrátka jakýmkoliv narážkám na osud budov, což je na filmu sympatické. Špičkové triky vytvářejí dokonalou iluzi doslova propastného prostoru, ale přitom nestrhují pozornost na jen sebe, nýbrž slouží k tomu, aby vyprávěly příběh jednoho velkého snu, jenž se splnil čtyři sta metrů nad zemí.

Přestože publikum ví, že Philippe nespadne, stejně si na konci úlevou vydechne. Osud provazochodce je vylíčen tak dokonale, že se sním každý lehce ztotožní. Joseph Gordon-Levitt ho ztvárnil jako charismatického vizionáře, který sice má někdy blíž spíše k sígrovi, ale i tak mu rádi všechny jeho prohřešky odpustíme.

Muž na laně