Fotografování žraloků na Fidži: Víc než jen čelisti

V e všeobecném povědomí platí za krvelačná monstra s tlamou plnou špičatých zubů a mozkem o velikosti hrášku, která nejraději loví u pláže plné rekreantů. Nálepku lidožravců si však žraloci vysloužili neprávem.

 

Člověk je totiž žraloku velmi nevděčnou kořistí. Velké druhy, které by se o člověka mohli zajímat, totiž vynaloží na lov nemalou energii. Ovšem ve srovnání s tuleněm či delfínem, jejichž termoregulace staví na obrovských rezervách tuku, většina z lidí nemá žralokům mnoho co nabídnout. Pokud tedy dojde k nechtěnému kontaktu, jde ze strany žraloka buď o záměnu, nebo takové zkušební hryznutí. Potetovaný surfař mu sice nezachutná, skončí ale s utrženou končetinou.

 

Naprostá většina druhů této více než 400 milionů let staré paryby se však živí daleko menšími tvory než jsou lidé: od ryb a bezobratlých po ty nejmenší obyvatele moře, plankton. Počet lidí ročně zabitých žraloky se proto stabilně pohybuje v jednotkách, a to přesto, že se nás ve světových mořích koupe a sportuje stále více. Naproti tomu člověk každý rok zabije až čtvrt miliardy žraloků.

 

V Japonsku či Austrálii se totiž některé druhy běžně jedí i přesto, že se ve vrcholných predátorech koncentruje hrozivé znečištění moří, zejména rtuť. Žraloci však umírají také zachyceni do sítí obřích rybářských lodí či pro údajně léčivé účinky jejich ploutví. Ty jsou v některých asijských zemí prodávány za více než tisíc korun za jeden dekagram. 

 

Není se tedy čemu divit, že stavy žraločích populací po celém světě povážlivě klesají. Živorodí žraloci navíc pohlavně dospívají až po několika letech a ve srovnání s komerčně lovenými rybami vyvedou relativně málo potomků. Mořské ekosystémy je však potřebují jako regulátory počtu a zdraví jejich kořisti. Patří mezi ně i ryby, které ve velkém loví lidé.